9. Pocatky realismu u nas

9) Počátky realismu u nás

Karel Havlíček Borovský (1821-1856)

Narodil se v Borové u Přibyslavi (podle které důsledně ke svému příjmení připojoval přízvisko Borovský, rád se podepisoval také ,,Borovský Havel“) jako syn drobného ale zámožného kupce Matěje Havlíčka. Jeho rodiště se nyní jmenuje Havlíčkova Borová. V Německém (dnes Havlíčkově) Brodě vystudoval gymnázium. Pak se přihlásil na filozofickou fakultu v Praze. Zde vstoupil do bohosloveckého semináře, chtěl se stát knězem ne z hlubokého náboženského přesvědčení, ale veden touhou působit na lidi. Pobyt zde mu však teologii velice znechutil. Byl odtud roku 1841 pro své názory vyloučen. Na Šafaříkovu přímluvu v letech 1843-1844 pracoval v Moskvě jako vychovatel v rodině profesora Ševyrjova. V carském Rusku si pozorně všímal vládnoucích poměrů. Zprvu byl nadšen vším, co viděl kolem sebe, brzy se však začal dívat kritičtěji. Uvědomoval si nedostatky ruského veřejného života a výsledkem bylo rozčarování a ztráta všech iluzí, s nimiž odcházel do Ruska jako nadšený stoupenec kollárovsky pojaté slovanské vzájemnosti. Poznal, že carský absolutismus je lidu a svobodě národů stejně nepřátelský jako absolutismus rakouský. Roku 1845 se vrátil do Prahy. Zde byl politicky velmi činný, stal se členem Národního výboru, účastnil se Slovanského sjezdu a dokonce stál dvakrát pro své vyhraněné názory před soudem-pokaždé byl však osvobozen.Po roce 1848 vítal pád absolutistické vlády, zavedení konstitučního (ústavního) režimu a zasazoval se o demokratické reformy. Uvědomoval si však, že i demokracie má svoje stíny.

Ve Švejcarech, v demokratském kraji,

kde si na republikány hrají,

sed si vedle orla vrabčík smělý dosti,

začimčařiv cosi o rovnosti.

Orel polknul vrabce místo naučení,

že přec nikdy vrabec orlu roven není.

Svým zásadovým postojem dráždil vídeňskou vládu, proto byl 16. prosince 1851 za novinářskou činnost na rozkaz ministra vnitra protiprávně zatčen a internován v tyrolském Brixenu. V tomto konzervativním městečku, jehož obyvatelé byli bezmezně oddáni vládnoucímu habsburskému domu, nestrádal existenčně, trpěl však odloučením od přátel a čtenářů. Pokoušel se literárně tvořit, studoval lidovou slovesnost, četl odbornou literaturu, ale podmínky, v nichž žil, stálý policejní dozor, neustálé prohlídky korespondence i všech písemností, odloučení od vlasti, kde doléhal nejtužší politický útlak, obavy o rodinu, to všechno podlamovalo jeho zdraví. V roce 1855 se směl vrátit do Čech, byl to však smutný návrat do domova, kde mu mezitím zemřela žena Julie a někdejší přátelé se ho ze strachu před policií stranili. V červenci 1856 zemřel na tuberkulózu, která již dříve zahubila jeho ženu. Jeho pohřeb se stal vlasteneckou manifestací. Božena Němcová se odvážila položit před zraky policie na rakev neohroženého bojovníka trnovou korunu, na znamení toho, že jej považovala za mučedníka.