Jak Začít?

Máš v počítači zápisky z přednášek
nebo jiné materiály ze školy?

Nahraj je na studentino.cz a získej
4 Kč za každý materiál
a 50 Kč za registraci!




Římské právo - zkouška

PDF
Stáhnout kompletní materiál zdarma (344,16 kB)

Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu PDF.

Zkouška římské právo Věty, které nejsou přiřazeny k otázkám, ale jsou na seznamu v ISu: • Servus nullum caput habet. 
 - Otrok nemá právní subjektivitu. • Fur semper est in mora. 
 - Zloděj je stále v prodlení (zloděje stále postihuje zvýšená odpovědnost, která obyčejného dlužníka postihuje pouze v prodlení). • Superficies solo cedit. 
 - Co je pevně spojeno s půdou, patří vlastníkovi půdy. • Quod partus, tot gradus. 
 - Kolik porodů, tolik stupňů (generací). • Omnis enim obligatio aut ex contractu aut ex delictu nascitur. 
 - Každá obligace vzniká buď z kontraktu nebo z deliktu. (tzv. Gaiova bipartice, později se přidaly kvazikontrakty a kvazidelikty) • Fundus fundo servit. 
 - Pozemek slouží pozemku(Statek chrání statek). • Agere, cavere, respondere. 
 - Žalovat, mít se na pozoru, dávat rady (dávat dobrá zdání). (3 prvky tzv. římské republikánské jurisprudence) • Nasciturus iam pro nato habetur. 
 - Ten, kdo se má narodit, považuje se už za narozeného. (důležité v dědickém právu, zda se dítě narodí živé a až potom zemře-stává se dědicem, nebo se narodí již jako mrtvé-jako by nikdy neexistovalo; jako důkaz sloužil pláč) • Impossibilium nulla est obligatio. 
 - K nemožnému závazek nevznikne. • Aequitas sequitur legem. 
 - Spravedlnost následuje zákon (nemá-li zákon ustanovení, rozhoduje se podle spravedlnosti, podle obecného právnického cítění). • Locare servitutem nemo potest. 
 - Nikdo nemůže pronajmout nebo propachtovat pozemkovou služebnost. • Nihil probat, qui nimium probat. 
 - Nic nedokazuje, kdo dokazuje příliš mnoho. 1. Vlastnické právo (pojem, druhy) • Ius publicum id est quod ad statum rei Romane spectat, ius privatum utilitatem singulorum pertinet.
 - Veřejné právo je to, které se týká všech (Římánů), soukromé právo se vztahuje ku prospěchu jednotlivců. Vlastnické právo je jedním z věcných práv (vlastnické právo, spoluvlastnictví, držba, věcné právo k věci cizí, superficies a emfyteutis). Vlastnictví je právním panství nad věcí (dominium = vlastník je pánem věci, vztah k věci je panstvím; proprietas = věc je někomu výlučně vyhrazena, je jeho vlastní). Vlastnictví je chápáno jako subjektivní vlastníkovo oprávnění, proti kterému je postavena povinnost všech ostatních osob nerušit výkon jeho práva. Vlastnické právo je: • všeobecné = majitel se k věci může chovat libovolným způsobem - může věc fyzicky ovládat = ius possidendi; může jí požívat = ius utendi; užívat = ius fruendi; zničit ji = ius abutendi) • přímé (vlastník na věc působí přímo, bez zprostředkovatele) • výlučné (vlastnictví působí erga omnes = proti všem, nikdo jiný nemůže mít k dané věci vlastnické právo) • elastické (vlastník se může některých práv zbavit) Existovalo omezení vlastnického práva: • v zájmu veřejném (např. určovalo výšku staveb ve městech, vzdálenosti domů od sebe apod.) • v zájmu soukromém (např. cesty - pokud se majitel sousedního pozemku nestaral o cestu a ta byla v havarijním stavu, musel strpět (pati) užívání svého pozemku; hranice mezi pozemky musely být 2,5 stopy z každé strany pozemku (5 stop na otáčení s pluhem apod.)) 1 Formou vlastnického práva bylo spoluvlastnictví. Je to stav, kdy 1 věc je vlastněna více vlastníky, kteří mají dohromady právní panství nad věcí. Poměr spoluvlastníků je vyjádřen spoluvlastnickým podílem (zlomkem). Jedná se o ideální podíl. Ideální podíl vyjadřuje, v jakém poměru se vlastníci podílejí na výtěžku a udržování věci. S ideálním podílem mohl spoluvlastník nakládat libovolně, ale nakládání s celou věcí vyžadovalo souhlasného projevu vůle všech spoluvlastníků. Spoluvlastnictví bylo možno zrušit žalobou actio communi dividundo. Jedná se o věcné právo. Uprázdněný podíl přirůstal ostatním spoluvlastníkům v poměru jejich spoluvlastnictví = akrescence. Druhy vlastnického práva: (rozdíl byl v jejich právní ochraně) a) kviritské = civilní vlastnictví - chráněno civilní vlastnickou žalobou = rei vindicatio (reivindikace) - věcnou žalobu - subjektem civilního vlastnictví mohl být jen římský občan - mohlo být nabýváno jen formálními způsoby: mancipace, injurecesse, adjudikace, usucapio a nabytím ze zákona (asignace), převáděno jen mancipací a injurecessí b) bonitární = praetorské vlastnictví - vzniklo až později s rozvojem obchodních vztahů s cizinci - tyto vztahy zpočátku nebyly chráněny, až později praetor Publicius vytvořil publiciánskou žalobu na ochranu bonitárního vlastnictví = actio Publiciana in rem - fiktivní žaloba, neboť kupec se stával vlastníkem až vydržením, proto soudce v procesu musel něco fingovat (nejčastěji uplynutí vydržecí lhůty = tempus) - charakterizuje vlastnické vztahy osob, které nejsou římskými občany, ale cizinci - mohlo být převáděno nově i neformálními způsoby, nejvíce pak tradicí 2. Ochrana vlastnictví • Iustitia est constans et perpetua voluntas ius suum cuique tribuendi.
 - Spravedlnost je pevná a trvalá snaha poskytnout každému, co jeho je právem Vlastnictví bylo chráněno vlastnickými žalobami: 1. rei vindicatio = reivindikace - žaloba na ochranu civilního (praetorského) vlastnického práva (věcná žaloba) - byla nejsilnějším a nejúčinnějším prostředkem, který mohl vlastník uplatnit (např. byla-li mu věc odňata a vlastník byl zbaven možnosti vykonávat své vlastnické právo) - v legisakčním stádiu soudního řízení musely právo prokazovat obě strany sporu, od tohoto bylo upuštěno v následujícím stádiu soudního řízení (formulový, pak ještě následoval kogniční viz. ot. č. 29), kdy reivindikace byla jednostrannou žalobou nedržícího kviritského vlastníka, který musel svoje vlastnické právo dokázat (důkazní břemeno) a přesně určit předmět svého vlastnického práva, žalovaný (reus) nemusel nic dokazovat - pokud žalobce (nedržící kviritský vlastník; actor) prokázal svoje právo (Ei incumbit probatio qui dicit, non qui negat.), musel odpůrce buď věc vydat, nebo zaplatit peněžní částku rovnající se hodnotě věci - za Justiniána byl nárok na vydání věci exekučně vymahatelný, rozlišovala se restituční povinnost u držitele v dobré víře (bonae fidei possessor) a

Témata, do kterých materiál patří