Boccaccio Giovanni_Dekameron-Humanismus

1. Boccaccio Giovanni – Dekameron (Den 1. - Příběh 4, 10, Den 3. - Příběh 2, Den 10. - Příběh 1, 6). + Doba humanismu a renesance (Itálie, Francie, Španělsko, Anglie). + Tragédie, komedie, sonet, villonovská balada.

Giovanni Boccaccio

(16. července 1313 v Toskánsku (zřejmě v Certaldu) – 21. prosince 1375 v Certaldu) byl italský renesanční básník a novelista. Je všeobecně považován za zakladatele italské umělecké prózy

Mládí

Byl nemanželský syn. Již v mládí byl otcem poslán do Neapole za obchodem. Díky svému uměleckému nadání se ocitl na dvoře neapolského krále Roberta I. z Anjou, jehož sídlo bylo centrem raného humanismu a renesance. V této době se pro něj stala ideálem královnina nemanželská dcera Marie Aquinská, kterou v roce 1342 opěvoval v díle Elegia di Madonna Fiammetta. Následovaly diplomatické mise v Avignonu a Římě. Studoval práva.

Dekameron

Známý cyklus Dekameron je považován za vrcholné Boccacciovo dílo. Vznikl mezi roky 1348 až 1353. Jedná se o soubor sta novel převážně s erotickým zaměřením. Příběhy jsou ve stejném poměru rozděleny do deseti dní (deka = deset, hemerá = den); odtud také název cyklu) a vypráví je deset mladých lidí (7 žen a 3 muži), kteří utekli z města na venkov, aby se zachránili před morem, který vypukl ve Florencii roku 1348. Katolická církev dílo odsoudila a na Indexu zakázaných knih byl Boccaccio uváděn až do konce 19. století; vyškrtnut z Indexu byl v roce 1900.[

Dílo napsal Giovanni Boccaccio v letech 1348 až 1353. V jeho úvodu se nachází rovněž jeden z nejvýznamnějších a nejpodrobnějších popisů moru ve středověku. Příběhy z Dekameronu a jejich náměty ovlivnily řadu dalších uměleckých děl v podstatě ve všech oblastech umění.

Vypravěči je sedm urozených paní a tři muži: Filostrato, Dioneo, Pampinea, Filomena, Pamfilo, Elisa, Fiammetta, Emilia, Lauretta a Neifile.

Obsahy těch příběhů se liší podle zdroje – nutné prověřit!!!

Den první, Příběh čtvrtý

Mladý mnich se procházel kolem kláštera a spatřil mladou pohlednou dívku. Dlouho si povídali v jeho cele. V tom šel kolem opat a slyšel dívčin hlas. Mnich si ho všiml také a odešel. Předal opatovi klíče a tvrdil, že jde do lesa, ve skutečnosti ho sledoval. Opat do cely nahlédl a s dívkou si také dlouho povídal a pojal k ní náklonnost. Nakonec pochopil, že je nesmyl mnicha trestat za to, co sám udělal.

Den třetí, příběh druhý

Mladý podkoní se zamiluje do manželky krále Agilufa. Dělá pro ni, co jí na očích vidí, ale královna o jeho citech nic neví. Jednoho dne podkoní shledá, že jeho láska je beznadějná, a chce zemřít. Zároveň ale chce, aby z jeho činu bylo vidět, že tak udělal z lásky ke královně. Jednou večer se tedy schová v paláci do velké síně mezi královým a královniným pokojem a vyčkává, až král půjde za královnou do její komnaty. Král skutečně přijde, má na sobě plášť a v rukou hůlku a pochodeň. Hůlkou třikrát zaklepá na dveře, poté mu někdo otevře a krále pustí do komnaty. Podkoní si tedy pořídí stejný plášť a hůlku a druhý den v noci se obleče do pláště, jde ke dveřím královnina pokoje a zaklepe stejně jako král minulého večera. Otevře mu rozespalá služka, vezme od něj pochodeň a pustí ho dále. Podkoní poté ulehne na lože ke královně a několikrát se s ní pomiluje, aniž by poznala, že se nejedná o jejího manžela, načež odejde. Za nějakou dobu se v královnině komnatě objeví také král; královna se diví, že se objevil znovu, když tu už jednou tuto noc byl. Král si ihned domyslí, že královnu někdo obelstil, ale nedá na sobě nic znát a odejde. Tuší, že ten, kdo je všechny oklamal, bude pravděpodobně někdo ze sloužících a že ještě musí být v paláci, proto jde do místnosti, kde spí sloužící, a rozhodne se, že postupně každému sáhne na hrudník, aby zjistil, komu neobyčejně buší srdce. Podkoní ještě nestačil usnout, a když vidí krále, tuší, proč je v místnosti. Když dojde král k němu, dělá, že spí, a čeká, co král udělá. Když král dojde až k podkonímu a zjistí, že mu neobyčejně rychle buší srdce, rozhodne se, že mu na jedné straně hlavy ustřihne vlasy, aby ho druhý den poznal a mohl ho potrestat. Učiní tak a odejde. Podkoní tuší, že si ho král takto označil, a tak obejde místnost a všem sloužícím stejně ustřihne vlasy. Druhého dne k sobě král zavolá všechny sloužící, a když vidí, že viníka neodhalí, řekne jen, že ten, kdo se včera provinil, ať tak již nečiní. A podkoní již nikdy nepokoušel štěstěnu.