Božena Němcová-V zámku a podzámčí

Božena Němcová: V zámku a v podzámčí

1. Představení knihy:

• Sociální povídka vydaná r. 1858

• Má 9 kapitol a doslov, komponovaný jako rozhovor čtenáře a spisovatele

• Autorka ovlivněná tzv. sociálním utopismem (víra ve spravedlivou společnost bez sociálních rozdílů)

• Příběh je plný soucitu a pokorného přístupu k životu -typický rukopis Boženy Němcové, nakloněné prostému venkovskému lidu

2. Forma a literární druh:

• Jedná se o epiku

• Kniha je psána prózou

3. Obsah:

• Na zámku je očekáván příjezd paní Skočdopolové a jejího manžela, pana barona Skočdopole alias pana ze Springenfeldu. Na zámku panuje čilý ruch - vše je nachystáno a služebnictvo netrpělivě očekává, až kočár vjede do zámeckého dvora. Mezi věrnými poddanými nechybí ani Josífek, starý Skočdopolův sluha, dále klíčnice a její dcera panna Klárka, také písař Kalina, který by se rád stal pojezdným, tedy prvním hospodářským úředníkem po správci. Starý správce také očekává příjezd svého pána a k této příležitosti si dokonce nechal ušít nové šaty, aby i on působil dost pansky, když si pan Skočdopole koupil baronský titul a nové, zvučnější jméno Springenfeld.

• Jeho manželka Kateřina, kterou dříve bezmezně miloval, si na panském způsobu života velmi zakládala. Běda když by ji pan Skočdopole oslovil po domácku Kateřina. To se rozzlobila tak hrozně, že si ji pan Skočdopole pak musel dlouho udobřovat, i když si stejně neodpustil, že přece jen české slovo Kateřina je mu milejší než panské Katrin, jak si ona přála.

• Pan Skočdopole měl velké srdce, byl upřímný a měl rád život. Jeho mysl ale kalila jedna nepříjemnost - s paní Kateřinou neměli žádné děti. Paní Skočdopolová si tedy pořídila malého pejska a pojmenovala ho Joli. Starala se o něho její komorná, prohnaná a vypočítavá mamzel Sára (mamzel = slečna). Hledala pro sebe vždy jen a jen samé výhody. Přesvědčila paní Skočdopovou o nutnosti různých změn v oblasti módy, životního stylu a bydlení a paní Skočdopolová jí ve své naivitě ve všem uvěřila. Podařilo se jí dokonce paní Kateřinu přemluvit k tomu, aby sepsala notářsky ověřenou závěť, že pokud by se jí ,nedejbože, něco stalo, pes Joli by pobíral doživotní rentu a mamzel Sáře by byl vyplacen honorář za to, že by se Joliho ujala. Joli se měl přímo královsky, jeho jídelníček se skládal ze samých laskomin - husí játra, hovězí maso, kuřecí a jehněčí masíčko atd. Po jídle bylo zvykem Jolimu utřít ubrouskem čumák a uložit ho na modrou atlasovou pokrývku. Joli byl většinou tak přejeděný, že se ani nepohnul a usnul.

• V podzámčí se žilo naopak velmi těžce.

• „Zámek stál na vršku a pod ním leželo městečko. Řeka tekoucí okolo města u paty vršku dělala hranice mezi majetností panskou a městskou a na druhé straně chudobou obyčejných lidí. Obyvatelé městečka dělili se na tři třídy. Do první třídy počítali se zámožní hospodáři, co měli svůj dům, dvorec a hodně polí a jejichž paní a dcery klobouky nosily a v parádním pokoji kávové společnosti dávaly. Z těchto boháčů volila se obyčejně městská rada. Do druhé třídy počítali se chudší řemeslníci, co měli jen kousek pole a domek. Těch ženy nosily hlavy v čepcích a velmi za zlé jim to měla ta první třída, jestli dovolily dcerám klobouky nosit. Třetí třída konečně byla tzv. lůza, podruhovina, která živa byla „ z ruky do úst.“ Tuto třídu kdo by chtěl přirovnat v čemkoli s třídou první, bylo by to největší urážkou pro ně bývalo. Když podruhyně milostpaní z první třídy ruku políbila, honem si ji utřela, aby se od polibku nečistého neposkvrnila, aneb jí nastrčila jen rukáv. Dvorce boháčů a baráky chudších řemeslníků byly z většího dílu u vody, na Valech. V každém tom dvoru bylo po několika komorách, schválně pro podruhy zřízených, komory to byly tmavé, v každé bylo malinké okýnko, podlaha žádná, ani kamna nebo pec. Ohřívat se v zimě a vařit svoji potravu chodili tito podruzi do velké ratejny k nádvorníku, který pečoval o pořádek na dvoře. Za takovou komoru musel podruh platit dvanácte zlatých stříbra nájmu ročně. Za tu lacinou činži ale byl zase zavázán majiteli dvora, u něhož bydlel, pracovat po celý rok za jistou mzdu a jinam do práce, byť se mu byla i výnosnější naskytla, ujímat nesměl. Ale který podruh měl četnou rodinu, přišel mu i ten zlatý stříbra měsíčně zatěžko zaplatit, zvlášť v zimě, kde práce málo bylo a menší plat, protože si brali buď jen nocleháře, kteří u nich noc přespali a jen za noc platili, nebo soudruhy, kteří s nimi bydleli ustavičně, aby jim snadněji ta činže přišla. Někteří zase bydleli u chalupníků v komorách, kde také víc neplatili a nikomu zavázáni nebyli. V každé takové komoře měli podruzi i svoje sklady zimní obživy. Pod lůžky byly vykopány jámy a v těch měli zásoby bramborů…“

• Snad nejhůře se vedlo vdově Karáskové, které zemřel manžel. Byl zedníkem na stavbě, spadl z lešení, ještě 10 týdnů žil, ale pak zemřel. Karáskové zůstaly 2 děti - osmiletý Vojtěch a malý Josífek, nemluvně, které chřadlo a bylo neduživé zrovna tak jako jeho matka. Neměli kde hlavu složit. V kapsách pár pečených brambor od posledních chalupníků, u kterých přespávali. Ti je ale vyhodili a oni se tedy museli vystěhovat. Vojtěch, ač dítě, musel pomáhat matce, jak se dalo. V jeho očích nebyla žádná dětská radost, kde by se také vzala, když malý Vojtíšek od smrti svého otce neznal, co je to domov, jen hlad, strádání, ústrky a ponížení.

• Karásková vypadala velmi zle. Mezi lidmi se rozšířily zprávy, že propukla cholera. Všichni se tuze báli, aby se nedostala do jejich blízkosti. První, kdo na ni zemřel, byl nejdříve malý Josífek a pak Karásková. Všímavý krejčí Sýkora je vzal k sobě domů, ač měl sám 5 dětí. Karáskové sehnal peníze na pohřeb malého Josífka, ale pak u nich doma zemřela i Karásková a Vojtěch zůstal úplně sám -stal se z něho sirotek, který neměl vůbec nikoho a vůbec nic….Sýkorovi si ho vzali za svého….

• Ti ho s láskou vlídně přijali. Uplynuly asi 3 týdny od této smutné události a cholera se šířila od chalupy k chalupě. Strach byl cítit všude i mezi panstvem, Na zámku se však konaly kratochvíle dál.

• Mamzel Sára se zahleděla do sluhy pana barona Rosignala. Jmenoval se Jaques a byl to pěkný pokrytec a prospěchář. Mamzel Sáře ale tyto vlastnosti příliš nevadily, vždyť ne nadarmo se říká, že vrána k vráně sedá a rovný rovného si hledá. Při jedné schůzce, kdy panstvo sedělo na zahradě, si mamzel Sára nevšimla, že otevřenými dveřmi z jejího pokoje odešel pejsek Joli, kterého měla na starosti. V té chvíli písař Kalina přiběhl se sdělením, že se po okolí toulá vzteklý pes. Sára se snažila svalit vinu na lokaje, ale lokaj se nenechal zastrašit a vše řekl, co viděl.

• „Milosti,“ řekl lokaj odhodlaně,“mamzel lže. Nebyla zabrána do práce, seděl u ní pana barona komorník Jaques, a kdyby na něho nebyla tolik nedbala, byl by pes neutekl. Je to tak, nemračte se na mě, mamzel, já si vinu na sobě nenechám.“

• Paní ze Springenfeldu byla na Sáru velmi rozzlobena. Mezitím Joliho zachránil malý Vojta Karásek. Písař Kalina se chtěl za vzteklým psem vydat, ale krejčí Sýkora ho zarazil, že pokud uteče směrem k místu, Havel ho hned zastřelí, a opravdu, po chvíli byla slyšet střelba.

• Písař Kalina přivedl Vojtu na zámek a ten předal Joliho jeho paničce. Kalina byl čestný člověk, a proto si toto hrdinství nepřivlastnil. Byl to člověk skutečně šlechetný a pravdomluvný. Tím si malý Vojtíšek získal přízeň a mohl na zámku zůstat jako lokaj. Paní Skočdopolová mu nechala ušít livrej, což ale vadilo jejímu manželovi. Bylo mu malého Vojtěcha líto. On taktéž se cítil na zámku velmi opuštěný. Jedinou jeho spřízněnou duší byl pes Joli. Chodil s ním na procházky, staral se o něho a naučil ho mnoho věcí, které Joli nikdy nezažil. Mamzel Sára byla ze své služby propuštěna poté, co si paní Skočdopolová vyslechla pomluvy za dvěřmi, když se jednoho odpoledne nečekaně vrátila z vyjížďky. Nebylo jí dobře a v té chvíli netušila, že o pár hodin později bude bojovat o život. Dostala choleru, vysoké horečky ji naprosto vysílily a ona se zmítala v halucinacích na lůžku mnoho dní. Klárka s klíčnicí u ní probděly všechny noci. Paní se ale naštěstí uzdravila a s nemocí odešla i její arogance a namyšlenost. Dovolila manželovi, aby si vzal do výchovy svého nemanželského syna Emilka. Vojtíškovi odkázala peníze po Jolim a chtěla, aby je Vojta věnoval na studia. Vojtíšek se chtěl stát lékařem, aby byl nablízku všem chudým lidem a aby jim pomáhal v nouzi. Paní Skočdopolová s manželem a Emilkem odjeli na zotavenou do Itálie….

• Doslov: