Canterburské povídky - rozbor

Canterburské povídky – rozbor

Canterburské povídky náleží více než 600 let světové literární klasice.

Zvláštní na těchto povídkách je, že v Geoffreyho době bylo zvykem psát vysoce stylizované dílo z uzavřeného dvorského prostředí, ale on napsal plnokrevné příběhy o životě lidí se všemi jejich přednostmi i nectnostmi.

Povídky jsou idylické, poklidné a rozmarné.

Autor nezastírá dramatický charakter doby, ale většinou tak činí v náznacích a zastřeně. Opěvuje anglickou krajinu. Sám autor si několikrát cestu poutníků.

Kniha je populární díky kongeniálnímu střídání prostředí, změnám témat a literárních stylů, satiře, vtipu, ironii, nadsázce a komice na představitele katolické církve či na příslušníky dalších povolání. Naopak autor sympatizuje se studenty a vede k tomu i čtenáře.

Jedním z velkých témat Canterburských povídek byla stavovská čest – přičemž nešlo jen o vzdělané lidi.

Autor si totiž i přes své vysoké postavení u dvora uvědomoval, že význam a solidnost obchodníků a řemeslníků je vysoký, měl respekt vůči každému, kdo hájí čest.

Byla ale znát také nenávist vůči Židům a cizincům (Italové a Vlámové).

Čtenáři by ho ale neměli jakkoli diskvalifikovat – předsudky byly součástí středověké kultury obecně. Autor zařadil do poutníků také autora – ten provádí čtenáře celým putováním.

Na konci díla je umístěna omluva za světské a hříšné spisy, kterými se provinil. Omluv je uzavřena prosbou k Ježíši Kristu o milost a spasení.

Autor: Geoffrey Chaucer – královský panoš, páže, celní úředník, voják, příležitostní diplomat a básník). Narodil se mezi lety 1340 – 1343 v Londýně ve čtvrti Vintry. Černá smrt se jeho rodině vyhla a on úspěšně vystudoval grammar school. Stal se pážetem a účastnil se stoleté války a padl do zajetí, což ovlivnilo jeho dílo. Pak byl vykoupen. Vstoupil do služeb Černého prince a cestoval za účelem diplomacie. V polovině 60. let se oženil s Philippou (dvorní dáma Konstancie Kastilské). V roce 1369 umřela královna Filipa a také choť vévody Blanche – to byla inspirace „Knihy o vévodkyni“. Roku 1672 byl pověřen diplomatickou misí v Itálii – směsice hluboké religiozity a živočišné světskosti se odráží v jeho dílech (včetně Canterburských povídek). Když odešel od dvora, tak měl čas se věnovat svým zálibám – četbě a psaní knih. Tomuto období se říká tzv. „italské“. Jeho úspěšný život však kalily občasné tragédie. V roce 1385 se díky Tylerovému povstání přestěhoval na venkov. Jeho žena zemřela roku 1387 – to se však ani příliš neprojevilo v jeho dílech. V téže roce začal také pracovat na Canterburských povídkách – povídky vznikaly z již existujících básní a textů, které upravil. Chaucer je tzv. „kronikářem celé pouti“. Mnohé postavy měly svůj vzor v reálném životě. Chaucer respektoval dobový ideál, který se nelišil od zemí, které dobře znal – jejich literatura byla pro něj inspirací. Byl pohřben ve slavném Westminsterském opatství – v jeho době to bylo naprosto unikátní.