Maly-Princ

1

ANTOINE DE

SAINT-EXUPÉRY

MALÝ PRINC

2

3

ANTOINE DE SAINT-EXUPÉRY

Malý

princ

4

5

LÉONU WERTHOVI

Odpuste, dìti, že jsem vìnoval tuto knihu dospìlému! Mám
závažnou omluvu: ten dospìlý je mùj nejlepší pøítel. Mám ještì
jednu omluvu: ten dospìlý dovede všechno pochopit, dokonce
i knihy pro dìti. A mám ještì tøetí omluvu: ten dospìlý bydlí ve
Francii, trpí tam hladem a zimou. Velice potøebuje, aby ho
nìkdo potìšil. Nestaèí-li tyhle všechny omluvy, rád vìnuji knihu
dítìti, kterým kdysi ten dospìlý byl. Všichni dospìlí byli nejdøíve
dìtmi. (Ale málokdo se na to pamatuje.) Opravuji své vìnování:

LÉONU WERTHOVI,
KDYŽ BYL MALÝM CHLAPCEM

6

7

I

Když mi bylo šest let, vidìl jsem jednou nádherný
obrázek v knize o pralese, která se jmenovala Pøíbìhy ze života.
Obrázek pøedstavoval hroznýše, jak polyká šelmu. Tohle je
kopie kresby:

V knížce stálo: „Hroznýši svou koøist nežvýkají, polykají ji celou.
Potom se nemohou ani hnout a celého pùl roku spí a tráví.“
Hodnì jsem tehdy pøemýšlel o dobrodružstvích v džungli a také

8

mnì se podaøilo nakreslit pastelkou první kresbu.
Kresbu èíslo 1. Vypadala takhle:

Ukázal jsem své veledílo dospìlým a ptal jsem se jich, nahání-
li jim má kresba strach.
Odpovìdìli mi:
„Proè by klobouk nahánìl strach?“
Ale on to nebyl klobouk. Byl to hroznýš, jak zažívá slona.
Nakreslil jsem tedy vnitøek hroznýše, aby to dospìlí pochopili.
Oni totiž potøebují vždycky nìjaká vysvìtlení.
Má kresba èíslo 2 vypadala takhle:

Dospìlí mi však poradili, abych toho kreslení otevøených a
zavøených hroznýšù nechal a zajímal se radìji o zemìpis, dìjepis,
poèty a mluvnici. Tak se stalo, že jsem se v šesti letech vzdal
skvìlé malíøské kariéry. Neúspìch mé kresby èíslo 1 a kresby
èíslo 2 mì odradil. Dospìlí sami nikdy nic nechápou a dìti to

9

hroznì unavuje, stále a stále jim nìco vysvìtlovat. Musel jsem
si tedy vybrat jiné povolání a nauèil jsem se øídit letadlo. Létal
jsem tak trochu po celém svìtì.
A je pravda, že mi zemìpis hodnì posloužil. Dovedl jsem na
první pohled rozeznat Èínu od Arizony. Je to velice užiteèné,
když èlovìk v noci zabloudí.
A tak jsem se v životì setkal se spoustou vážných lidí. Žil jsem
hodnì s dospìlými, poznal jsem je velice zblízka. Ale mé mínìní
o nich se valnì nezmìnilo.
Když jsem mezi nimi potkal nìkoho, kdo se mi zdál trochu
bystrý, ovìøil jsem si na nìm svou zkušenost s kresbou èíslo 1,
kterou mám stále schovanou. Chtìl jsem vìdìt, je-li opravdu
chápavý. Ale vždycky mi odpovìdìl: „To je klobouk.“ Nepovídal
jsem mu už tedy ani o hroznýších, ani o pralesích, ani o
hvìzdách. Pøizpùsobil jsem se mu. Mluvil jsem s ním o bridži,
golfu, politice a o kravatách. A dospìlý byl velice spokojen, že
poznal tak rozumného èlovìka.

10

II

Tak jsem žil sám a nemìl jsem nikoho, s kým bych si mohl
opravdu popovídat. Tu se mi jednou pøed šesti lety v poušti na
Sahaøe porouchal motor. Nìco se v nìm polámalo. A ponìvadž
jsem nemìl s sebou mechanika ani cestující, chtìl jsem se do té
nesnadné opravy pustit sám. Byla to pro mne otázka života a
smrti.
Mìl jsem pitnou vodu sotva na týden.
První veèer jsem tedy usnul v písku, na tisíc mil od
jakékoliv obydlené konèiny. Byl jsem opuštìnìjší než
troseèník na voru uprostøed oceánu. Dovedete si proto
pøedstavit, jaké bylo mé pøekvapení, když mì na úsvitì probudil
zvláštní hlásek:
„Prosím pìknì...nakresli mi beránka...“
„Cože?“
„Nakresli mi beránka...“
Vyskoèil jsem, jako by do mne hrom uhodil. Dobøe jsem si
protøel oèi. Pozornì jsem se podíval a spatøil jsem prazvláštního
èlovíèka, který si mì vážnì prohlížel.
Toto je jeho nejlepší portrét, jaký se mi podaøilo pozdìji nakreslit.
Má kresba ovšem není zdaleka tak pùvabná jako model. Ale za
to já nemohu. Dospìlí mì odradili od malíøské kariéry, když mi