Maryša - recenze

Maryša

Dne 18. 11. 2014 jsme shlédli divadelní hru bratří Mrštíků Maryša. Tato tragédie byla poprvé uvedena na jeviště roku 1894 a svou premiéru měla v Národním divadle. My již Maryšu viděli v trochu modernější verzi, ale historickou atmosféru hře dodávala stará čeština, jíž se celou dobu na jevišti mluvilo.

Mně osobně se hra celkem líbila. Výprava celé scény nebyla sice nijak úchvatná, ale minimalistické pojetí kulis vystihlo vše. Na scéně se objevovala pouze truhla, pár beden, nějaké prkna a další epizodní rekvizity. Herci uměli s kulisami velmi dobře pracovat a před našima očima je přetvářeli v něco úplně jiného. Osvětlení celé scény bylo dostačující. Avšak nelíbilo se mi, že při změně scény nezhasli úplně, a tak bylo vše vidět. Dále se zde objevovaly i tolik diskutované reflektory, které se při napínavých okamžicích rozsvítily a uvedly diváky v slepotu. Chápu, že to bylo k navození atmosféry, aby lidé cítili ten úděs, to překvapení, ale jen pro příště bych ocenil, aby intenzita světla byla přeci jen o něco nižší. Kostýmy, které se ve hře objevovaly, byly dobové a dle mého názoru všichni, jež hru viděli, pochopily jejich význam. Ozvučení bylo dobré, nevím, že by si někdo stěžoval na to, že neslyšel. Ale co se mi nelíbilo vůbec, byla hudba, kterou do reproduktorů pouštěli. Podle mě se hudba naprosto nehodila jak k ději, tak k tématu. Objevovaly se zde hlasy, jež vyzpívávaly nerytmickou, mám pocit, že africkou hudbu, která se, dle mého, hodí maximálně do nějakého dokumentu o původních obyvatelích černého kontinentu.

Herci, které jsme mohli již zahlédnout v Čapkově dramatu Bílá nemoc, byli po herecké stránce naprosto perfektní. Již v té hře jsem poznal, že jsou to velmi talentovaní lidé, kteří mají tu možnost, někam to dotáhnout. Jak říkám, herecké výkony byly naprosto perfektní, dialogy, či monology které se zde objevovaly, byly skvěle nacvičené a herci museli vynaložit jistě veliké úsilí, aby se se svými postavami mohli sžít. Pana režiséra za toto dílo velmi obdivuji, protože celé toto dílo je jen jeho zásluha. Koordinace herců, správná manipulace s rekvizitami, zvýraznění chvil napětí a mnoho dalšího musel tento člověk vymyslet a dát dohromady, aby dostal na svět tuto nesmírně poutavou tragédii.

Hra byla velice citově zaměřená, příběh dívky, která byla doslova zaprodána někomu, kterého skoro nikdy v životě neviděla, je emočně velmi silný. Objevuje se zde myšlenka, že někteří lidé jsou schopni za peníze zaprodat i své vlastní dítě. Ačkoli zde bylo nakonec otcovi dcery líto, myslím si, že někteří lidé by si ani nevšimli, že jejich dcera trpí, jen by se „mazlili“ se svými penězi a bylo by jim jedno, jak se mají ostatní. Objevovala se zde samozřejmě i myšlenka nešťastné lásky Maryši a Francka. Tito dva byli od sebe násilně odtrženi a následně uvrženi každý do svého vězení. Francka poslali do Brna na vojnu a Maryšu provdali za opilce a násilníka Vávru, který byl ovšem na rozdíl od vojáčka bohatý a vlivný. Ani se Maryše nedivím, že když se po dvou letech vrátil Francek, začal ji svádět a do toho ji Vávra pořád bil, že svého manžela nakonec otrávila. Zasloužil si to.