Česká poezie od 90. let do 1. světové války - maturita

14. – Česká poezie od 90. let do 1. světové války (Machar, Sova, Březina, okruh Moderní revue, Dyk, Šrámek, Toman, Gellner)

Symbolismus, impresionismus, dekadence, civilismus apod. Vzniká několik básnických skupin:

Č e s k á m o d e r n a

Nová skupina mladých básníků se dostala do střetu se staršími (lumírovci). F. X. Šalda vydává povídku Analýza, který sklidila nepříznivou kritiku v Herbenově časopisu Čas. Na svou obhajobu Šalda vydává stať Syntetism v novém umění – vysvětluje podstatu nových uměleckých směrů, tato esej započala působnost Šaldy jako literárního kritika. Roku 1894 vystupuje J. S. Machar s kritikou V. Hálka – boje o Hálka – oceňuje J. Nerudu.

1895 – Manifest České moderny – publikován v časopisu Rozhledy, podepsali jej literární kritici F. V. Krejčí, F. X. Šalda, spisovatelé J. S. Machar, A. Sova, O. Březina, V. Mrštík, J. K. Šlejhar, politici Třebický, Pelcl, Soukup, pokrokáři Kolman a Choc – chtěli vystupovat jako opoziční hnutí. Jde o sdružení spisovatelů, které spojovaly stejné umělecké názory (propagace moderních básnických směrů), současně jde o generační vystoupení, kdy příslušníci České moderny zaujali kritický postoj vůči generaci starších.

► požadování individuality jak v literatuře, tak v politice („buď svým a buď to ty“, „nic pro sebe, vše pro věc“),

originalita

► v otázce sociální býti především lidmi

► v politice býti především lidmi v plném slova smyslu

► nová vlastní cesta – propagování moderních uměleckých směrů – hlavně symbolismu, impresionismu

► generační, opoziční vystoupení

Česká moderna neměla jako skupina dlouhé trvání (byli to individualisté), to, co je dříve spojovalo, přestalo být aktuální (dosáhli toho) a rozpadli se.

František Xaver Šalda (1867 – 1937) – významný literární a výtvarný kritik, autor básnických, prozaických a dramatických děl, překladatel, zakladatel moderní literární kritiky. Narodil se v Liberci, nedokončil studia práv, stal se spisovatelem a novinářem, publikoval v různých časopisech, mj. byl členem redakce Ottova slovníku naučného – zpracoval hesla o české, francouzské, německé a anglické literatuře. Miloval Růženu Svobodovou (byla ženatá), poměr s malířkou Zdeňkou Braunerovou. Po zranění páteře v roce 1899 trpěl po celý život nervovými obtížemi, na dlouhé týdny byl připoután na lůžko, Braunerová se o něj starala. Od roku 1916 přednášel na Karlově univerzitě dějiny moderní světové literatury, v roce 1928 založil vlastní časopis Šaldův zápisník – publikace pouze vlastních příspěvků (kritiky, eseje, poezie, próza, překlady). Ve svých esejích zaujímá kritický postoj k Vrchlického, Sládka, Čecha, Raise, Jiráska. Proti popisnému realismu prosazoval symbolismus, oceňoval Tomana, Šrámka, přivítal Wolkerovu, Horovu, Seifertovu, Nezvalovu, Bieblovu poezii…