Literatura doby husitské

5. Literatura doby husitské

Předhusitská literatura

V souvislosti se zostřováním rozporů ve společnosti i v církvi (rozmařilý život, bohatli z prodávání odpustků na úkor chudších), roste i počet těch, kteří tyto rozpory kritizují a hledají cestu k nápravě, často volají po návratu církve k chudobě a po obnovení mravního řádu ve společnosti. Za základ křesťanské nauky považují bibli (vzor pro mezilidské vztahy) – úplný překlad do češtiny.

Na české reformátory nejvíce zapůsobil John Wickleff - pocházel z Anglie, byl to jeden z nejvýznamnějších reformátorů („Hlavou církve není papež, ale Kristus“), usiloval o kněžskou chudobu, bojoval proti odpustkům a nesouhlasil se zpovědí

• Konrád Waldhauser - kněz, který přišel do Prahy na pozvání krále Karla IV. Soucítil s chudinou a vyzýval bohaté, aby se svého bohatství vzdali a navrátili se k chudobě. Kázal v Týnském chrámě (latinsky a německy)

• Jan Milíč z Kroměříže - bývá někdy nazýván otcem české reformace, kázal česky. Vzdal se svého majetku, aby žil v souladu s názory, které hlásal. Byl velice oblíbený.Centrum kazatelství byla Betlémská kaple. Nakonec ho obvinili z kacířství a zemřel v Avignonu.

• Matěj z Janova - je považován za žáka Jana Milíče, své reformy sepisoval (latinsky)

• Tomáš Štítný ze Štítného - byl ovlivněn Milíčem; kritizoval církev, přepych šlechty a nejvyšších vrstev. Soustředil se na jazyk, psal česky, jeho díla se opírala i o cizí předlohy. Nechtěl reformovat církev ani společnost, vyvíjel úsilí, aby lidé žili skutečně křesťansky. Jeho největší význam spočívá v tom, že jako první začal psát česky o otázkách do té doby vyhrazených jen latině

- Knížky šestery o obecných věcech křesťanských – sborník traktátů pojednávajících o zásadách křesťanského života, kritik nadřízenosti pánů, kteří jsou služebníci boží a mají pomáhat a ne být chamtiví.

Husitská doba

Dobou husitskou označujeme veřejné vystupování mistra Jana Husa od r.1402 až po konec vlády Jiřího z Poděbrad r.1472, tzn. 15. století. Církev na vrcholu své moci (značný majetek, koncem 14. století vlastnila skoro polovinu půdy). Její nesmírnou bohatost vyvolávalo závist u jiných vrstev, vysokých feudálů a měšťanstva, i nenávist lidu, vykořisťovaného poplatky církve. Panovník, šlechta a chudší vrstva vystupovali proti církvi.

Je to období zčeštění a zlidovění české literatury.

Husitské písemnictví se liší od tvorby 14. st. svým sociálním rázem. Je určena třetímu stavu (nižšímu měšťanskému a venkovskému stavu). Do popředí se proto dostávají formy přístupné širokým vrstvám. Čeština jako jazyk veřejných listin, soudních jednání atd. postupně vytlačuje latinu. Koncem 15. st. se čeština stává jedinou úřední řečí na Moravě (1480) a v Čechách (1495).