Oldřich Mikulášek - Vyvolavač (sb. Ortely a milosti) - Seminární práce

Seminární práce z literatury

Oldřich Mikulášek

Vyvolavač

(sb. Ortely a milosti)

Zpracovala: Blanka Tůmová

Dne: 19. 12. 2004

Třída: Oktáva

Vyvolavač

Viděl jsem vyvolavače, který pravil: Dámy a pánové, vstupte! Mluvil jménem červů a žížal, této bílé a růžové nahoty země: Kdo vejde k nim, bude obrán na kost, obraťte se na ně s důvěrou! Řekl také: nebude už pláče, jen ticho povane intimitou míst, kde kdysi zachvíval se morek, malými tunely vaší dutosti. Vstupte!

Ale nikdo se nehlásil.

Tu onen vyvolavač,

trapně lysý,

neboť chloupku ani jedinému

nezželelo se ho –

a hladký k tomu jak řeč člověka,

který vás chce hodit okounům,

pokryl tvář úsměvem:

Což není mezi vámi zoufalce, jenž by rád umřel? Jenž by rád zkapl, opřen lehce o sud? Co je to život? Vždyť anděl sotva kýchne, až k chřípí doletí mu prach, na který semele vás motor vesmíru; vždyť v přísných rysech smrti je krása skoro čirá, již znají leda husy v klínu táhnoucí ke špičce boha nosu. – A sám se zasmál svému vtipu, tak nevhodnému v době páření.

Jinak nic.

Tu onen vyvolavač

se rozlítil.

Když začal spílat ženám

grešlí ošoupaných

a mužům umnutců

a slinbab,

a znovu ženám, že se stydí zeď,

když bok svůj o ni otřou,

a znovu mužům,

že jsou kurořitky,

jimž by i blatník v plískanici nasral, zaplakal někdo v zástupu a křikl: - On uráží!

A jiný, zřejmě dávno bez jména,

a smutný jako ocas psa,

co ztratil pána,

promluvil tak, že dům se sesouval

a vždycky přesně o vzlyk:

přátelé opuštěnci,

jsme svázáni jen tkaničkami bot

a ty se ještě někdy zasukují.

Přátelé bot, koktal,

nedejme si šlapt po neštěstí!

Máme jen to a kdopak nám je vezme

laskavě do rukou jak osud?

Tedy kdo,

vy v hrsti?

Jíst, pít a spát jsou naše dějiny. A potom vratný pohyb útrob. A hololezení vstříc břichům jalovým. Slyším už kroky, jež nám stejně zatlačí hlavy pod zem.

-----------

Vyvolavač dávno odešel. Zástup zapolykal a bylo to jako kapot v prázdné, temné sluji, v uchu Toho, co je bez viny.

ÚVOD

Oldřich Mikulášek byl básníkem lásky, básníkem Moravy, básníkem lyrickým, básníkem občas i epickým, básníkem moralistickým a hlavně básníkem lidským. Byl básníkem každého z nás a byl básníkem, který nikdy nestál nad věcí, jako by se ho osobně nedotýkala. Bývá také označován za jednoho z nejosobitějších básníků české literatury. Vždy zůstával sám sebou a s dobovými společenskými i literárními vlivy se dovedl vyrovnat po svém.

V jeho poezii nalezneme stopu po neúprosnosti záznamů reality v pojetí Skupiny 42, občanské motivy poválečné lyriky, chvilkovou závrať z nové společenské situace po roce 1948, osudovou niternost v následujícím období i ztišení do poloh civilního vyrovnání po roce 1981, roce opětného básníkova návratu do oficiálního oběhu literatury. Mikulášek zanechal české lyrice osobitý básnický rukopis hlavně tím, že ve všech svých vývojových fázích dokázal být sám sebou, nezaměnitelný. Ale nikdy se nedokázal odpoutat od své rodné jižní Moravy, od místa plného vinné révy, smíchu a zpěvu. Oldřich Mikulášek byl tedy moravský básník.