Poe_Havran

Edgar Allan Poe: Havran

Druhová a žánrová charakteristika:

Lyricko-epická romantická balada se symbolistickými prvky

Celková charakteristika

Jedná se o nejslavnější a nejpřekládanější báseň z autorovy sbírky Havran a jiné básně. V této básni dokázal autor mistrovsky navodit atmosféru tajemna a hrůzy. Téma lásky a krásy se prolíná s úzkostí ze života a smrti.

PostavyHlavní postavou básně je samotný básník, který se stylizuje do postavy nešťastného, zoufalého milence, kterému zemřela jeho milá. Tato postava má typické romantické rysy - zabývá se pouze sama sebou, hluboce a bezútěšně prožívá míru své osobní tragédie, láska k ženě je povýšena na jedinou podstatnou hodnotu života. Básník touží po útěše, zklidnění, smíření se - jeho melancholie a smutek však nikdy nezmizí.

Krkavec (v tradičních českých, ale i mnoha jiných cizojazyčných, překladech básně označovaný jako havran, zoologicky sice nesprávně, ale ve shodě s tradiční literární symbolikou české poezie), - jeho barva (černá) a nevábný zjev je symbolem děsu, hrůzy, nezvratnosti věcí, smrti (viz oblečení na pohřbu). Jeho opakované krákání nevermore - nikdy víc - zdůrazňuje atmosféru beznaděje, smutku a sebetrýzně.

Děj a kompozice

Jedné zimní noci seděl básník nad knihami. Hledal v nich zapomnění na zemřelou lásku Lenoru. Znenadání se ozvalo jemné zaťukání na okno. Básník okno otevřel a dovnitř vletěl velký černý havran. Usadil se na bělostném poprsí mramorové busty Pallas Athény a tvářil se velmi zachmuřeně. Básník se posadil proti němu a začal s ním rozmlouvat. Viděl v havranovi jakéhosi proroka. Ptal se jej, zda nalezne klid, zda spatří ještě někdy svou milou, zda se sejdou byť po smrti, zda pomine jeho smutek. Havran mu však krákoravým hlasem na všechny jeho otázky monotónně odpovídá nevermore - nikdy více.

Poe napsal tuto báseň jako ukázku své tvůrčí metody (a v tomto duchu ji okomentoval esejem Filozofie básnické skladby). Báseň má 18 slok - 108 veršů nestejné délky v trochejském metru. Rozsah básně si autor racionalisticky stanovil. Na konci každé sloky je již zmíněný působivý refrén nevermore. Zajímavé je, že autor nejprve složil vrcholnou strofu - třetí od konce a pak postupoval dopředu.

Jazyk a styl

Báseň je psána v ich-formě, V básni se střídají monology hlavní postavy a dialogy s havranem. Atmosféra básně je emocionálně vypjatá, důraz je kladen na citový prožitek ve shodě s romantickou poetikou. V básni se střídá atmosféra uvolnění se stupňováním napětí. Básnické prostředky jsou velmi bohaté - objevuje se zde celá řada metafor a symbolů - což ovlivnilo později básníky - symbolisty.

Okolnosti vzniku díla

Báseň byla vydána poprvé 29. ledna 1845 v novinách New York Evening Mirror

Vliv díla

Touto básní se rázem proslavil. Jedná se o jednu z nejznámějších básní všech dob a jedno z nejvýznamnějších děl romantismu. Dílo se stalo také vzorem pro francouzské prokleté básníky - symbolisty.