povídky malostranské

JAN NERUDA: POVÍDKY MALOSTRANSKÉ. ČESKOSLOVENSKÝ SPISOVATEL, PRAHA 1978

Rozbor textu:

Literární druh epika (= jeden ze základních literárních druhů, zaměřuje se především na děj)

Literární žánr: povídky a novely

Typ vypravěče: ich-forma i er-forma (sám Neruda jako vypravěč, nebo se ztotožňuje s některou z postav)

Aktuálnost námětu: Dílo je z větší části spíše neaktuální, ale najdeme zde i rysy, které jsou aktuální, například některé většinou negativní vlastnosti postav (nadřazenost, pokrytectví, vypočítavost, touha po majetku, vypočítavost, pomluvy,..).

Čas a místo děje: Děj se odehrává v Praze na Malé Straně v době autorova
mládí – 1. polovina 19. století.

Jazyk a styl: Jazyk je hovorový, obohacený o pražské lidové výrazy a básnické obraty. Různé rysy jazyka využívá k přesné charakterizaci postav, která je pro Nerudu velmi specifický. V díle se střídá humorný a satirický tón s tónem vážným. Použity archaismy, kontakty se čtenářem, německá a latinská slova, krátké věty, pomlky, přímé řeči, formy dopisu, deníku, zápisníku, často převrací slovosled, zkracuje tvary přídavných jmen. Umělecké prostředky: personifikace, metafora, metonymie, přirovnání, ironie. Střídá se vyprávěcí, charakterizační a popisný styl.

Kompozice: Střídají se 3 typy povídek- 1. vykresluje řadu drobných postav – Týden v tichém domě, Figurky; 2. soustředí se na pečlivé vykreslení jedné scény – Večerní šplechty, U tří lilií; 3. charakteristiky lidí s výraznou individuální zvláštností – Doktor Kazisvět, Přivedla žebráka na mizinu. Podobná kompozice obou novel i první a poslední povídka se kompozičně podobají. Dílo je celistvé ale někdy se tu vyskytují volnější příběhy i vyprávění. Postavy jsou spojeny prostředím a dobou (jednotou místa a času). Je využito různých kompozičních postupů, především chronologie, ale uplatňuje se tu i retrospektiva. Autor místy oddaluje děj podrobným vykreslením charakterů postav i prostředí, čerpá ze svých vzpomínek na Malou stranu.

Hlavní myšlenka: Realistické zobrazení a kritika maloměšťáckého života na Malé Straně s jeho projevy.

Postavy: V díle se objevují postavy ze středních městských vrstev, podivíni i žebráci. Mají různé vlastnosti, jak kladné, tak i záporné, které autor kritizuje.






Obsah:

Týden v tichém domě
Úvodní a zároveň nejrozsáhlejší povídka z celé sbírky.
Setkáváme se tu s několika obyvateli jednoho domu na Malé Straně. Dozvídáme se, že paní Bavorová, hokynářka, ráda sází do loterie podle výkladu svých snů ze snáře. Její syn Václav, úřední praktikant, je propuštěn z úřadu kvůli svým zápiskům, v nichž posuzoval své spolupracovníky. Jeho matka vyhrála v loterii terno, a tak může hoch dokončit svá studia. Touží stát se spisovatelem. V domě žije Pepička, pěkná a pracovitá dívka, která bydlí společně se svou starší nemocnou sestrou Katuškou. Je do ní tajně zamilovaný doktor Loukota, starý mládenec. Poslal jí tajně básně, aby dívce vyjádřil svou lásku a mohl ji požádat o ruku. Bydlí u Lakmusových, jejichž dcera Klára má doktora ráda. Doktor svěří paní Lakmusové, že je zamilovaný, a ona si myslí, že tou vyvolenou je její dcera. Radostně řekne svému nájemníkovi, že ona proti svatbě s Klárkou nic nenamítá, a nepustí doktora ani ke slovu. Ten se dozvídá, že Pepička si bude brát pana Bavora, a tak ke sňatku s Klárkou svolí. V tomto týdnu se také uskutečnil pohřeb staré slečny Žanýnky, kterou našli obyvatelé domu v jejím bytě mrtvou. Zůstal u ní pouze její věrný pes. Na pohřbu se sjeli její příbuzní, kteří se o ni nikdy dříve nestarali. Rodina domácího Ebera žije maloměšťáckým životem. Pan Eber je úředník, ale má stále více a více dluhů. Proto musí jeho žena s dcerami šít vojenské prádlo. Dcera Matylda, nehezká a rozmarná dívka, je zamilovaná do nadporučíka Kořínka. S ním začne koketovat její přítelkyně Marie. Nakonec ze sňatku sejde a Matyldina matka se snaží dát dceru dohromady s Václavem, když se dozví, že stará Bavorová vyhrála v loterii.

Pan Ryšánek a pan Schlegl
V hostinci U Štajniců se už po 11 let každý den ve stejnou dobu scházeli pan Ryšánek a pan Schlegel, ale nepromluvili spolu nikdy ani slovo. Sedávali vždy na stejná místa na opačných stranách malého stolu, bokem k sobě, a jen sledovali dění v sále. Jejich nepřátelství bylo zapříčiněno láskou k jedné ženě, která si vzala pana Schlegla, ale brzy po porodu zemřela. Usmířili se až po dlouhé nemoci pana Ryšánka. Když totiž po zotavení přišel ke Štajnicům, zjistil, že si doma zapomněl svůj tabák, chtěl se vrátit, ale pan Schlegl mu nabídl svůj, tak skončilo jejich dlouholeté mlčení.

Přivedla žebráka na mizinu
Žebrák Vojtíšek byl známý po celé Malé Straně, byl milý, čistotný a oblíbený, lidé mu dávali hojnou almužnu. Jednou však odmítl žebračku ,,babu milionovou‘‘, která o něm rozšířila pomluvu, že je velice bohatý. Lidé tomu uvěřili a nic mu nedávali. Musel odejít žebrat na Staré Město, kde jej nikdo neznal a ani mu nic nedal. Nakonec Vojtíška našli na Újezdě umrzlého.

O měkkém srdci paní Rusky
Paní Ruska, vdova, měla jedinou zábavu – chodila na každý pohřeb, kde plakala a roznášela pomluvy, až jí to jednoho dne policie zakázala. Aby nepřišla o svou zábavu, přestěhovala se k Oujezdské bráně, kudy procházel každý pohřeb. Ruska vždy vyšla před dům a plakala.






Večerní šplechty
Autorova vzpomínka na vysokoškolská léta, kdy se jako student (postava Hovory) za hezkých večerů schází na střeše domu v Ostruhové ulici a vypráví si o různých příhodách ze svého života. Student Jäkl vypravuje o svém vztahu k Lízince Perálkové, která nečekaně porodila kluka. Nakonec zjistí, že je za střechou poslouchala děvčata, vyběhnou s výjimkou Jäkla za nimi.

Doktor Kazisvět
Příběh samotářského doktora Heriberta, který odmítá léčit pacienty. Lidem se vyhýbá. Při pohřbu pana rada Schepelera zjistí, že není mrtvý a zachrání ho. Zkazil tím ale radost dědicům a vdově, kteří mu dali přezdívku ,,kazisvět‘‘. Lidé si mysleli, že umí oživovat mrtvé, ale ani po této události nechtěl nikoho léčit.

Hastrman
Panu Rybáři nikdo neřekne jinak než hastrman, protože nosí zelený kabát s dlouhými šosy a široký klobouk. Bydlel u příbuzných, často se procházel s cizinci a toužil po životě u moře. Vyprávělo se o něm, že je bohatý, protože měl sbírku drahých kamenů. Po návštěvě odborníka zjišťuje, že nevlastní drahokamy, ale sbírku bezcenných polodrahokamů. Má strach, že ztratí přízeň svých blízkých. Ti ho ale ujišťují, že největším bohatstvím je pro ně on sám.

Jak si nakouřil pan Vorel pěnovku
Pan Vorel se z venkova přestěhoval na Malou Stranu a zřídil si zde krupařský krámek. Lidé u něj však nenakupují, protože je cizí a prý je jeho mouka cítit kouřem. Jednoho dne zkrachoval a měl se odstěhovat, ale oběsil se. Našli u něj krásně nakouřenou pěnovku, kterou obdivoval i policejní komisař.

U tří lilií
Autor při bouřce sedí v hospůdce a pozoruje tančící dívku s krásnýma očima. Najednou k ní přiběhla její sestra a něco jí šeptala, dívka odběhla, ale po chvíli se vrátila. Autor zjišťuje, že jí zemřela matka. Dívka je ke skutečnosti lhostejná.

Svatováclavská mše
Vzpomínky na autorova dětská ministrantská léta, když se rozhodl přespat ve Svatováclavském chrámu, aby zjistil, zda tu o půlnoci slouží mši sv. Václav. Své matce řekne, že spí u tety. Představuje si, že v průvodu půjdou andělé, čeští králové a rytíři v čele s Václavem nesoucím kalich. Ministrant ale zaspí a probudí se až ráno. V lavici sedí jeho plačící matka s tetou, u které měl údajně strávit noc.

Jak to přišlo, že dne 20. srpna 1849, o půl jedné s poledne Rakousko nebylo rozbořeno
Příběh z autorova dětství, čtyři kamarádi si vytvořili plán, že zahájí revoluci a svrhnou Rakousko. Plán měl být zahájen dobytím Prahy, koupili si s ušetřených peněz bambitku a střelný prach měl obstarat hokynář Pohorář, ten ale všechny peníze propil a tak zachránil Rakousko.

Psáno o letošních Dušičkách
Tlustá slečna Máry je stará panna. Kdysi jí z žertu vyznali písemně lásku dva flamendři – rytec Jan Rechner a kupec Vilém Cibulka. Oba nakonec napsali Máry, že nemůžou přebírat známost svému příteli, je jim to líto, ale už nemají zájem. Máry Janovi i Vilémovi jejich lásku věřila, a proto jim po jejich smrti na Dušičky nosila věnce k jejich hrobům. Navštěvuje svoji přítelkyni vdovu Nocarovou, se kterou srovnává jejich nešťastné a osamělé životy.
Figurky
Třicetiletý advokátní koncipient Krumlovský se rozhodne složit advokátní zkoušku a přestěhuje se na tichou Malou Stranu, aby zde mohl v klidu studovat. Ale lidé v domě – figurky – ho stále rozptylují a postupně se s nimi seznamuje. Bydlí u záletné konduktérky, jejíž milenec – nadporučík – vyzve Krumlovského na souboj kvůli pomluvám. Krumlovský díky rychlému překvapivému útoku, který ho naučil jeho přítel, vyhraje. V domě bydlí malíř Augusta, který se rád opije a potom bije svou manželku, syna Pepíka i psa. Jeho manželka šišlá vždy, když mají peníze. Krumlovský se rozhodne Pepíka mravně vychovat, ale nedaří se mu to. Dalším sousedem je Provazník, který rád píše anonymní dopisy. Tento podivín je rád ironický a každému se posmívá. Z domu nikdy nevychází, aby se nemusel setkávat s cizími lidmi. Pan domácí je hypochondr, který ztrácí paměť a stále někomu šlape na nohy. Má dceru Otýlii, která o něj pečuje. Krumlovského začne navštěvovat jeho přítel doktor Jensen, který pracuje v ústavu pro duševně choré. Krumlovský si myslí, že Jensen má zájem o Otýlii, a tak se do ní zamiluje i on. Když ale zjistí, že jeho přítel sem přichází pouze pozorovat Provazníka, který býval jeho pacientem, cit k Otylce vychladne. Krumlovský se odstěhuje do dřívějšího bytu.

Citace:
Chci psát událost smutnou, ale hledí mně do očí co veselá iniciálka obličej páně Vojtíškův. Obličej tak zdravě svítivý a do červena lesklý jako nedělní pečinka, politá čerstvým máslem. A takhle k sobotě - pan Vojtíšek holil se jen v neděli -‚ když už mu bílé vousy po kulaté bradě zas řádně vyrazily a jako hustá smetana se skvěly, zdál se mně být ještě hezčí. Také vlasy jeho se mi libily. Neměl jich mnoho, začaly pod okrouhlou pleší na skráních a byly už přešedly, ne více střibrny, nýbrž již až lehýnce zas do žluta, ale byly jako hedváb a vlály tak hebce kolem hlavy. Pan Vojtíšek nosil totiž čepici vždy jen v ruce a pokryl se, leda když měl přejít prostorou sluncem příliš praženou. Vůbec se mně pan Vojtíšek líbil velmi, jeho modré oči zářily tak upřímně, celá jeho tvář byla jakoby kulatým, upřímným okem.
(Přivedla žebráka na mizinu)

Dílo se mi celkem líbilo. Povídky se docela hezky četly jsou veselé a jsou zde hezky ukázány vlastnosti, které často českým lidem náleží. Obdivuji autorův podrobný popis. Knihu bych doporučila všem.