Gnozeologie

Pravda

Existují teorie pravdy, které předpokládají, že je pravda nějakým způsobem dána v naší zkušenosti a ve vztahu k vnějšímu světu. Potom se teorie liší podle toho, v jaké úrovni této zkušenosti tuto pravdu předpokládají. Může-li být pravda vlastností vztahu k realitě už na úrovni bezprostředního vhledu (intuice), hovoříme o intuitivní koncepci (pravda se rozkryje v čistém nazírání). Je-li zkušenost pouze základem a nadále s ní musí být pracováno, hovoříme o diskursivní koncepci.

Ta má několik variant:

Korespondenční teorie – pravda je shoda poznání (výroku) se skutečností

Koherentní teorie – pravdivé je tom,co neodporuje přijatému systému pravd

Pragmatická teorie – provdivé je to, co je prospěšné a co vede k dosažení daného cíle.

Pravda může být

Absolutní (věčná, úplná, nezávislá)

Relativní (proměnlivá, podmíněná)

Subjektivní (platná jen pro určitý subjekt)

Objektivní (platná obecně a takto závazná)

Podle toho k jaké části pravdy se přiklánějí lze rozlišovat gnozeologické směry: absolutismus (dogmatismus) či relativismus, subjektivismus či objektivismus.

Sofisté

Hlavní proud řecké filozofie - milétských počátků až po pád svobodných řeckých měst před vojsky Filipa Makedonského je jednoznačný. Řecká filosofie si klade otázku, co je opravdové, co je pravdivé a co je dobré s největším důrazem na to, co je opravdové. Rozlišuje co je náhodné, co pomíjivé, přechodné a snaží se stanovit, co za pomíjivostí života skutečně trvá. Moudrý je potom ten, kdo se dovede orientovat k prvnímu a přecházet druhé – pomíjivé. Pošetilý je ten, kdo své jednání zakládá na tom, co je pomíjivé V tom potom tkví skutečná moudrost nejen filozofů, ale každého člověka hledajícího pravdu

V tomto hledání se v dějinách postupně mění důrazy.

V počátcích řecké filosofie, kterou jsme zatím probírali, je důraz fyzický a základní otázka se týká světa: co je opravdové za pomíjivými fenomény přírodních jevů? Ve druhé fází, ke které patří Sókratés, Platon a Aristotelés, se k tomuto důrazu připojuje otázka: co je pravdivé? Třetí důraz, převládá v pozdější filosofii: co je dobré?

Společným prvkem zmiňovaných důrazů je přesvědčení, že něco je opravdové, že něco je pravdivé, že něco je dobré. Je možné, že to člověk jednoznačně nemůže vyjádřit pravdu, nemůže o sobě říci, že pravdu má: že ji vlastní, že pravda je totožná s tou či onou větnou soustavou. Přesto však je filosofie hlavního proudu úsilím o pravdu a s přesvědčením, že má smysl o tuto pravdivost usilovat.

Evropské myšlení se vyznačuje úsilím o poznání, které je zakotveno v přesvědčení, že to co je, není jen náhodným shlukem částic, že skutečnost má svůj smysl a řád. Ne každé jednání je stejně vhodné, stejně správné. Evropské myšlení se vyznačuje úsilím o poznání co je správné a jaké jednání tomu odpovídá. Zároveň je evropské myšlení popřením dogmatismu, tedy každá pravda podléhá kontrole. Na vše je možné se zeptat otázkou zda tomu tak je. Ani výrok císařův či výrok papežův není pravdou samou, vždy je na místě kritická otázka.