Otázka č. 22 - Sofisté a klasická filosofie

22) Sofisté a klasická řecká filosofie

• 5. – 4. Století př.n.l.

• 500-449 př.n.l. – řecko-perské války

• uprostřed 5.století př.n.l. za vlády Periklea - ,,zlatý věk“ Athén

• v nejvyspělejších městských státech nastoleno demokratické zřízení

• výchova a vzdělávání se v jednotlivých městských státech liší, ale společné prvky:

-orientace na praktické potřeby státu

-silná tendence k racionalismu

-úsilí o harmonický rozvoj tělesné i duchovní stránky člověka

-pouze pro svobodné, nesvobodní pouze připravování pro výkon svých

povinností – fyzická práce

-2 výrazně odlišné systémy výchovy a vzdělávání: spartský, athénský

-athénský způsob vzdělávání:

- ideál kalokagathie – kalon(krásné) to agathon (dobro, idea dobra) - Solónovy zákony(6. st.př.n.l.)postiženi tím rodiče, kteří se o výchovu řádně

nestarali ( rodiče pak bez nároků na podporu ve stáří)

-sirotkům (rodiče zahynuli v řecko – perských válkách) hradil náklady na

vzdělání stát

-do 7 let výchova v rodině ( otec)

-7 -14 let: elementární, základní škola – již od 5.st.př.nl.

- předměty: tělocvik, čtení, psaní, počty, hudba, tanec, zpěv

-vyšší školy – doloženy od 4.st.př.n.l. První gymnásia – gymnasion (stavěl provozoval stát): příprava mladíků od 15 do 17 let

-kromě tělesné přípravy: gramatika, geometrie, aritmetika, muzika,

astronomie

-na sklonku klasické doby existovala v Athénách 3 gymnasia,Akademie

(zal. Platónem r.367 př.n.l. uzavřena Justiniánem r.529 př.n.l.)

-Lykelon – zřídil Aristoteles, Kynosargés (kynikové)

-Efébie: původně 2 roky vojenské služby (18-20 let), později změna

v další výchově sebevzdělávání

-sofisté: vedle ,,institucionálního“ vzdělávání

Sofisté

-jsou jedním z nejdůležitějších směru/ skupin z období klasické filosofie

- škola sofistů – důležitá složka v životě obce; rozhoduje démos (lidé), je třeba přesvědčit, formulovat myšlenky, rozhodnout
- ústředním předmětem není zkoumání přírody, nýbrž člověk a společnost
- sofistika – kladli důraz na formu řeči a sílu argumentů, nikoliv důraz na absolutní pravdu; vědomé užití sofismat = logických klamů v procesu usuzování a dokazování, za účelem vítězství ve sporech
- filosofickým problémem se stává samo myšlení – stoupá význam rétoriky (spojováno s filosofií – nutnost)
- sofisté se specializovali na jednotlivé dílčí problémy – právo, estetika
- v 5. století skepse z poznání

Prótagorás (5. stol.)

- „mírou všech věcí je člověk, jsoucích, že jsou, nejsoucích že nejsou“
- vrchol řeckého humanismu – lidská existence je konečná, omezená; a je-li mírou věcí člověk, pak tedy pravda nemůže existovat
- o všem můžeme říct ano i ne; život je příliš krátký na poznání; tento pluralismus vedl k nivelaci hodnot x tomuto se vymezovali Sokratés i Platon, Aristoteles pak období završil
- v tomto období krize – hledání cesty jak z toho ven, hledání báze ke kladné odpovědi
- zrelativizovali absolutní platnost stávajících kritérií – není absolutně platné měřítko
- pravda: otázka jestli může nebo nemůže být pravda: Protágoras = vše je pravda; Gorgiás = nic není pravda
-etika: v etice zdůrazňovali relativnost pojmů dobra zla
- estetika: zpochybněno pojetí krásy jako hodnoty, která je nezávislá ne našem soudu; je-li mírou člověk, pak tento soud nemůže platit
- záleží na tom, co člověk považuje za krásné, tedy neexistuje měřítko – první zásadně formulovaný estetický relativismus
- „jak se co každému jeví, takové to jest“
- tímto se otevírá řada otázek pro umění, je-li krása takto relativní + otázky obsahu a formy; toto první oddělení obsahu a formy
- Sokratés jako řečník – i nepravda řečená krásnými slovy může být krásná; i prázdno řečeno krásně může být krásou
- umění: pro sofisty – umění je soubor pravidel, forma a zručnost
- eristika: umění dokazování omylu; Sokratés usvědčí z omylu každého – učil kvůli pravdě ne kvůli mzdě; sofistům nejde o pravdu, ale jen o to přesvědčení; sofisté (učitelé-filosofové, kteří učili za peníze) x tomu Sokratés učí pro samu podstatu poznávání (není to příliš romantické?), mzda není hodna řeckého občana