Jak Začít?

Máš v počítači zápisky z přednášek
nebo jiné materiály ze školy?

Nahraj je na studentino.cz a získej
4 Kč za každý materiál
a 50 Kč za registraci!




Otázka č. 27 - Mladohegelovský materialismus, Iracionalismus, Pragmatismus, Pozitivismus

DOC
Stáhnout kompletní materiál zdarma (121 kB)

Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu DOC.

27) Mladohegelovský materialismus, Iracionalismus, pozitivismus, pragmatismus

Mladohegelovci Žáci německého filosofa G. W. F. HEGELA, pro něž je typický důraz na radikalní theologické a politické důsledky Hegelovy filosofie, které podle nich odhalují "rozpory" a mystifikaci, na nichž spočívá oficiální náboženství a pmská říše (ale i jiné státy). To znamenalo konflikt se starohegelovci či pravohegelovci, kteří se drželi Hegelova názoru, že skutečné je racionalní, že protestantské křesanství ztělesňuje pravdu filosofie v symbolické podobě a že pruská monarchie a státní služba mají blízko k racionálnímu státu s nedělitelnou svrchovanou vůlí a byrokracií jednající zcela v zájmu veřejnosti. Mladohegelovci, kteří byli postupem ćasu stále více antitheologičtí, republikánští, demokratičtí a dokonce revoluční, se zasazovali za lidskou emancipaci a Hegelova objektivního ducha nahrazovali individuálním vědomím či universálním vědomím lidského rodu. Hlásali sebeurčení a překonání odcizení, separatismu a partikularismu ve společenském životě. Tak implicitně zdůrazňovali kantovská a fichtovská témata v Hegelově díle, zejména KANTOVO povýšení autonomie a universality bez jejich podřízení systematickým a "vnějším" strukturám, které Hegel považoval za nezbytné pro racionalizaci svobody. Mezi čelné představitele mladohegelovců patří David Friedrich Strauss (1808-1874), Ludwig FEUERBACH (1804-1872), Bruno Bauer (1809-1882) a jeho bratr Edgar (1820-1886), Amold Ruge (1803-1880), Max STIRNER (vlastním jménem Johann Caspar Schmidt, 1806-1856) a Moses Hess (1812-1875). V letech 1839-1842 byli ve spojení s touto skupinou také mladý Karel MARX a nezávisle na něm také Bedřich ENGELS, a oba byli mladohegelovci silněovlivněni. Kolem roku 1844 začali být Marx a Engels k mladohegelovcům velmi kritičtí pro jejich důraz na teoretickou kritiku a otázky vědomí a kvůli přehlížení společenské a materiální skutečnosti; v roce 1845/6 je odsoudili v Německé ideologii. Neúspěch revoluce roku 1848 a pokles vlivu hegelovské filosofie v Německu padesátých a šedesátých let přinesly konec mladohegelovců jako hnutí. Každý člen této skupiny se dal svou vlastní cestou a nyní jsou studováni především z hlediska jejich role ve vývoji MARXISMU. Ludwig Feuerbach, jehož sláva dlouho zastiňovala všechny ostatní mladohegelovce, se ve čtyřicátých letech stále více odkláněl od Hegelovy filosofie, zůstával však významným představitelem kritiky náboženství a dějin theologie. Moses Hess se stal prvním německým komunistou a předešel tak v této roli Marxe. Jeho spis Řím a Jeruzalém (1862) je důležitým dílem moderního sionismu. Dalším myslitelem volně spojeným s mladohegelovci je polský šlechtic August von Cieszkowski (1814-1894), který v roce 1832 přišel do Berlína a jehož Prolegomena k historiosofii (prolegomena zur Historiosophie, 1838) vzbudila zájem posunem mladohegelovského postoje za hranice filosofie směrem k požadavku praktické, "spontánní, chtěné a svobodné" snahy o změnu běhu světa. Skandál způsobený mladohegelovci a jejich vyvozováním potenciálnì radikálních důsledků z hegelovské metody začal anonymním vydáním Feuerbachova spisu Myšlenky o smrti a nesmrtelnosti, v němž Feuerbach popíral, využívaje Hegelovy filosofie, možnost života po smrti. Tvrdil, že toto učení představuje zmatený výklad nekonečnosti a nesmrtelnosti lidské rasy, která si jedině jako celek může činit nárok na nesmrtelného ducha. Skandál se rozrostl a propast mezi Hegelovými žáky se zvětšila po vydání Straussova Života Ježíšova v roce 1835/6. Toto dílo radikalniě popíralo historickou pravdivost nadpřirozených cinů a vlastností připisovaných Ježíšovi v Novém zakoně. Ježíšùv život byl podle Strausse životem obyčejného člověka, který prvotní církev opředla sítí mýtů odrážejících lidská přání a zkušenosti duchovní, nikoliv reálné povahy. Tento pohled Strauss také připisuje Hegelovi. Pojetí inkarnace ukazuje, že člověk - ve smyslu lidskosti charakteristické pro všechny lidské bytosti -má božské vlastnosti. Kniha vyvolala spor, v němž se hegelovská škola rozdělila na jasně ohraničené skupiny. Ty byly samotným Straussem označeny po vzoru francouzského parlamentu jako levá, střední a pravá. Sám Strauss se přihlásil k levici. Bruno Bauer v Berlíně tvrdil, že evangelia odrážejí historickou situaci prvotní církve v Řìmské říši, a v hlubší rovině nemožnost udržet v těchto podmínkách koncepci individuálního lidského vědomí jiným způsobem než jeho označením za božskou moc oddělenou od člověka. Náboženství tak bylo jakousi formou ODCIZENÍ, zejména sebeodcizení, v němž lze universální já uvažovat jen jako existující mimo člověka. Tento myšlenkový směr dosáhl vrcholu a největšího vlivu vydáním Feuerbachovy Podstaty klesanství (1841), systematicky propracovávající pravý obsah náboženství, za který prohlašuje oslavu božských možností a vlastností lidského rodu, jenž je schopen lásky, rozumného uvažování a projevu vůle, ale jenž upadl do otroctví oddělením těchto vlastností od sebe sama a jejich projekcí do jiné, božské bytosti. Co je dáno Bohu, bylo odcizeno člověku - to, co oslavuje náboženství, odnímá theologie člověku a dává někomu jinému. Mladohegelovské myšlení bylo ve třicátých letech sice omezeno především na diskusi o náboženství, ale o to více odmítalo jakékoliv hegelovské smíření s vnějšími systémy a nutnostmi a trvalo na tom, že èlovìk by si mìl vzít nazpìt všechny své schopnosti a moc, aby byl každý jednotlivec schopen plného a aktivního občanského života. Mladohegelovci se považovali za dědice FRANCOUZSKÉHO OSVíCENSTVí a hrdinů) francouzské revoluce v německých podmínkách, protože volali po svobodné a demokratické, světské a vědecké Evropě. Odhalovali pověry a závislost člověka na vnějších činitelích a ukazovali, že racionální přístup vyžaduje nahrazení náboženství, politické závislosti a odcizení vìdou, vzděláním, lidskou nadvládou nad přírodními a společenskými podmínkami. Vezmeme-li v úvahu cenzuru a policejní kontrolu běžnou v té době, nepřekvapí nás, že mladohegelovci byli převážně žurnalisté a svobodní intelektuálové vyhnaní z universit nebo neschopní se na ně dostat, zatímco starohegelovci - i když často liberální - se přizpůsobili systému a zastávali v něm významné akademické pozice. Přesto hranice mezi staro- a mladohegelovci nebyla vždycky tak ostrá, jak bychom očekávali. Bruno Bauer byl jmenován profesorem theologie na berlínské universitě jako pravohegelovský filosof náboženství, a o toto místo přišel až poté, co se prohlásil za atheisni. Arnold Ruge, který v roce 1838 založil hegelovský časopis kam zařazoval příspěvky myslitelů všech hegelovských směru, i když se sám přiklonil k levici. V roce 1842 se časopis dostal do sporu s cenzurou, stal se více levicově hegelovským a byl přejmenován. Díky krátkodobému uvolnění cenzury v roce 1840, po nástupu protihegelovského křestansko-romantického Bedřicha Viléma IV., se mladohegelovci a tento časopis který se nyní stal jejich orgánem, obrátili otevřeněji k politice, zdůraznili roli kritické kritiky a zavedli pojem odcizení nejen do náboženství, ale aplikovali ho také na panovníka, křestanský stát a - jak tvrdil Moses Hess i do peněžních vztahù. Cieszkowski v Prolegomena tvrdil, že na konci dějin je racionální svoboda a konečná božskost lidstva; Moses Hess ve spise Evropská triarchie (1841) volal po spojení Francie, Pruska a Anglie proti rakouské a ruské reakci, které by vedlo k úplnému osvobození Evropy. Ruge začal kritizovat Hegelovu politickou filosofii. Bruno a Edgar Bauerovi se pustili do studia francouzské revoluce, pokusili se osvobodit lidstvo od theologického myšlení v politice i v náboženství a usilovali o emancipaci Židů a "spiritualizaci" . Pouze Max Stirner zůstal osamoceným extrémistou, napadal všechny pokusy "determinovat" člověka a prohlašoval amorální egoismus za pravou emancipaci. Jeho spis Ego a co mu je vlastní (The Ego and His Own, 1844) - hlavní teorie Marxovy a Engelsovy kritiky v Německé ideologii ovlivnil spíše evropskou pravici a fašismus než levicová hnutí, i když ho obdivovali také radikální libertariánští anarchisté, částečně pro jeho myšlenky o vzdělání. Obnovená vládní opatření proti radikálnímu tisku v letech 1842-43 rozprášila mladohegelovce po celém Německu i mimo něj a obnovila jejich nedůvěru k praktickým opatřením. Někteří z nich zůstali radikálními demokraty, jiní jako Hess, Marx a Engels se stali aktivními a oddanými komunisty. Léta 1848-49 znamenala pro všechny z nich neúspěch a řada se jich přiklonila k pravici. V politickém myšlení jsou dnes pouze předmětem historického zájmu, ve filosofii věk pomohli vytvořit napětí mezi Hegelovým systémem a jeho dialekticko-kritickou metodou.

Témata, do kterých materiál patří