Práva dítěte

Jaká mají naše děti práva a povinnosti?

Kolik jsme již četli v novinách příběhů o tom, jak rodiče utýrali své děti, jak malé dítě zmizelo, jak bylo surově zavražděno? Většině z nás příběh takového dítěte vhání slzy do očí, stačí jen říct pár jmen. Někdy šlo o týrání (Lucinka), jindy o nezodpovědné jednání (Terezka).

Dítě má svá práva, která bychom my dospělí měli hájit a bránit. Prvním předpokladem ale je, že tato práva budeme znát. Zamyslete se na chvíli, jaká práva má právě vaše dítě, a srovnejte si je s právy, která dětem zaručuje Úmluva o právech dítěte a zákon o rodině. Úmluva o právech dítěte (dále jen Úmluva) je u nás platnou právní normou, která je dokonce nadřazena zákonům.

Již ve své předmluvě zmiňuje právo dítěte vyrůstat v rodinném prostředí, v atmosféře štěstí, lásky a porozumění. Dítětem Úmluva rozumí lidskou bytost mladší 18 let. Každé právo, o kterém se zde zmiňujeme, náleží tedy každému člověku mladšímu 18 let.

Je v první řadě povinností rodičů, aby v rámci svých možností zajistili, aby jejich děti skutečně měly práva uvedená v tabulce (a to v ní zdaleka nejsou uvedena všechna).

Jsou to právě rodiče, kteří mají rozhodující úlohu ve výchově dětí, a proto jim také náleží tzv. rodičovská zodpovědnost. Tu každý rodič nabývá okamžikem, kdy se mu narodí dítě. Každý rodič je nositelem rodičovské zodpovědnosti, a to až do té doby, dokud dítě není zletilé, nebo dokud rodič není rodičovské zodpovědnosti zbaven.

Rodičovská zodpovědnost je péčí o dítě v tom nejširším smyslu, nejde jen o povinnost rodiče dítěti zajistit výživu (o vyživovací povinnosti si povíme v jednom z dalších dílů), ale jde i o péči o zdraví dítěte a o péči o jeho tělesný, duševní, rozumový a mravní vývoj.

Dítě není malý dospělý

Součástí rodičovské zodpovědnosti je rovněž správa majetku dítěte a zastupování dítěte. Dítě, tedy osoba mladší 18 let, nemá ze zákona tzv. plnou způsobilost k právním úkonům. Tato způsobilost znamená, že člověk může vlastními úkony, vlastním jednáním nabývat práva a povinnosti, tedy například kupovat či prodávat nemovitosti. Tuto způsobilost nabývá v plném rozsahu člověk až dosažením 18 let.

Do té doby může platně sám činit jen takové úkony, které jsou svou povahou přiměřené jeho vyspělosti. Např. šestileté dítě si zpravidla může koupit v obchodě žvýkačky (tedy uzavřít kupní smlouvu), ale těžko bychom akceptovali, aby šestileté dítě uzavíralo burzovní obchody, stejně tak může šestileté dítě samo přijmout dar, třeba autodráhu i v ceně několika tisíc, ale nemůže přijmout dar, který by pro ně znamenal další povinnosti, např. přijmout darem osobní automobil.

Za určitých situací však nestačí, aby za nezletilého jednal jeho zákonný zástupce, tedy zpravidla rodič, ale musí být jeho úkon schválen soudem. To se vždy týká nemovitostí, ať už je nezletilý získává darem nebo dědictvím, nebo dokonce kupuje z vlastních prostředků, v ostatních případech vždy záleží na konkrétním posouzení, ale zpravidla se bude jednat např. o koupi či darování motorového vozidla, akcií a obecně hodnotnějšího majetku, třeba i starožitností. Vždy soud musí schválit rozhodnutí o dědictví, pokud je mezi dědici nezletilý.