Jak Začít?

Máš v počítači zápisky z přednášek
nebo jiné materiály ze školy?

Nahraj je na studentino.cz a získej
4 Kč za každý materiál
a 50 Kč za registraci!




12. Formování moderních národů

DOCX
Stáhnout kompletní materiál zdarma (42.91 kB)

Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu DOCX.

12. Formování moderních národů

Proces formování novodobých národů. Typy národních hnutí. Národní programy a jejich vývojová stádia. České národní hnutí v kontextu obdobných evropských procesů.

  • Národ vs. etnikum: Definujícím znakem etnika je jazyk, kultura a vlastí sebeuvědomění. Do 19. století nelze mluvit o národech, neboť národ má oproti etniku navíc politické cíle, a do 19. století nebylo v národech žádné politické uvědomění (ve smyslu uvědomění si odlišnosti vlastního národa od cizích a vymezení se vůči nim).

  • Co však má být rozuměno moderním (novodobým) národem? Stručně řečeno, je to nejen taková společnost, ve které identifikace s národem představuje dominantní a všeobecně jako nejvýznamnější uznávanou formu kolektivního vědomí, nýbrž v úzké vzájemné podmíněnosti s tím i společnost, která tímto národem rozumí soubor všech příslušníků určitého státu a/nebo určitého etnika a jazyka. K těmto dvěma jevům a jejich vzájemné provázanosti došlo v průběhu a důsledku mnohostranné modernizace evropské společnosti: rozpadu tzv. starého režimu (ancien régime), tj. stavovského uspořádání směrem k postupné likvidaci stavovských přehrad, k právní rovnosti občanů a tedy i k občanské, byť ne nutně demokratické společnosti. Tyto změny právní, politické, ideologické a kulturní probíhaly zhruba souběžně s modernizací hospodářskou a sociální – s industriální revolucí a jejími projevy nejen v průmyslu, ale ve všech ekonomických sektorech, s příslušnými změnami v sociální skladbě společnosti, s ústupem jedněch a vznikem nových sociálních skupin, s přeměnou společenských elit, s růstem a změnami společenské komunikace a mobility. Tyto změny si přímo vynutily i pronikavé proměny kolektivního vědomí, neboť jeho staré formy byly v nových podmínkách prostě neudržitelné. Výsledkem modernizačního procesu tak byl moderní národ – společnost ztotožňující se především s kolektivem definovaným státně-občansky nebo etnicko-jazykově s primárním předpokladem rovnosti členů národa, členů zapojených – samozřejmě s různou intenzitou – do společenské komunikace, mobility, alfabetizace, odehrávající se v mezích státního a národního prostoru. Takovýto národ pochopitelně nevznikl najednou a jeho formování bylo podmíněno řadou okolností. Ačkoli prakticky všechna území Evropy se dříve či později stala dějištěm modernizace a spolu s ní i formování národa a v důsledku toho i národním, byť zdaleka ne vždy národně homogenním prostorem, neznamená to, že každé formování národa vyústilo ve zformování moderního národa. V některých případech tyto procesy nebyly dovršeny všeobecným, masovým přijetím konkrétní národní identity, neboť byly zatlačeny, překryty nebo integrovány jiným národně formačním procesem.

  • Orientace na budování moderního národa jako pospolitosti rovnoprávných občanů se mohla v podmínkách absolutismu uplatnit teprve jako reakce na krizi staré panovnické a náboženské legitimity: politická svrchovanost vladaře přešla nebo měla přejít na národ. Státní politika – ať již vnitřní či zahraniční – neměla být vedena ve jménu monarchy z Boží vůle, ale ve jménu národa. Ve společnosti občanů – příslušníků moderního národa – již nebylo místo pro politická feudální privilegia ani pro hierarchický vztah mimoekonomických závislostí. Záleželo na konkrétních historických podmínkách, zda formování moderního občanského národa bylo doprovázeno výměnou podstatné části starých elit, jako v případě Francie, nebo kompromisem se starými elitami, jako v případě Anglie či Německa.

  • Již Theodor Schieder rozlišoval tři typy vzniku národních států v Evropě. Do prvé skupiny řadil národní státy (v naší terminologii spíše státní národy) „západoevropského typu“, jako Francie a Anglie, kde se moderní národ ustavil cestou vnitrostátní revoluce. Druhým typem byly „sjednocující se národní státy„, které se vytvořily sjednocením státních celků, jejichž obyvatelé si byli blízcí kulturou a jazykem. To byl případ Němců a Italů a anglický historik John Breuilly opodstatněně zařadil do této kategorie také Poláky. Třetí typ pak tvořil vývoj ke vzniku národních států, které se oddělily od nadnárodních, tj. multietnických státních celků.

  • Etapy národního hnutí: V každém národním hnutí můžeme zřetelně rozlišit tři základní fáze: Fáze A - byla období učeneckého zájmu, kdy se jazyk etnických skupiny, její minulost, kultura a životní způsob, stál předmětem osvícenského studia. Tento zájem vyplynul s osvícenecké touhy po poznání a lásku k vlasti. V českých zemích především 2. pol. 18. století. Fáze B - byla časem národní agitace, kdy se skupina vlastenců snažila přesvědčit příslušníky své nevládnoucí etnické skupiny, že jsou součásti národa, jenž má svou hodnotu a právo na stejné atributy jako národ již existující (nebo vládnoucí). Tuta fáze má 2 etapy: 1.) Kdy sice vlastenci agitovali, ale neprobudili nijak výrazný zájem mezi těmi, k nimž se obraceli., 2.) Kdy již je možno zaznamenat sílící ohlas a rostoucí počet přívrženců národního hnutí. Zde mluví Hroch o první příznacích formujícího národa. V českém prostředí jde o počátek 19. století. Fáze C - označuje masové hnutí, které se prosadilo poté, co národní agitace dosáhla takového úspěchu, že došlo k odezvě v regionech a došlo k mobilizaci desetitisíců. Během této fáze dosáhlo národní hnutí také úplné sociální skladby, takže můžeme hovořit, nikoliv o etnické skupině, nýbrž o zformovaném národě. O konci národního hnutí můžeme hovořit tam, kde dosáhlo v podstatě všech svých cílů, tj. obvykle dosažení částečné autonomie nebo politické samostatnosti.

Témata, do kterých materiál patří