19. Historické proměny vztahů mezi Čechy a Němci

19. Historické proměny vztahů mezi Čechy a Němci

Český středověký stát patřil již ve 13. století k předním mocenským centrům Evropy a již od první poloviny 10. století byl počítán mezi státy Svaté říše římské. Němci byli v zemi vnímáni jako lidé cizí, hosté mluvící jiným jazykem. Protiněmecké nálady v tehdejší době vznikly vinou pětiletého správcovství Oty Braniborského (1278-1283), ale ztotožnění Němce a nepřítele plně převládne až v 15. století během husitství a v následující epoše. Bohemocentristická politika Karla IV, která poskytla české šlechtě nebývalý prostor v politice, oslabila pak přechodně po dobu jeho vládnutí v 14. století protiněmecké ostří.

Během 14. a 15. století však dochází k silnému nacionálnímu vědomí nejen u Čechů, ale i u Němců a diskusím, kdo vlastně prvý obýval českou kotlinu. Kniha pak se zabývá vývojem od bitvy na Bílé Hoře v roce 1620 až po revoluci v roce 1848, který silně poznamenal vztahy mezi oběma etniky. V té době byl proces národní emancipace Němců nejen rychlejší, ale také složitější, protože neexistoval jednotný německý stát. Na české straně zatlačené do defenzivy se ozývala později populární věta, "že přijde doba, kdy bude Čech na pražském mostě vzácnější než jelen se zlatými parohy".

Od revoluce k samostatnému státu

Rok 1848 byl podle autorů knihy pro rozvoj vztahů Čechů a Němců v 19. a ve 20. století klíčovým okamžikem. Po krátkém období společného nadšení a velkých očekávání z nadcházející svobody, v níž čeští a němečtí politikové nacházeli společné ideály a také cestu k sobě navzájem, jak konstatuje kniha, přišel však rozchod a vzájemné neporozumění. Vyspělejší německé prostředí bylo ochotno respektovat kulturní autonomii Čechů, ale nebyla připraveno akceptovat samostatnou českou politiku a její program. Český a německý politický program se dostal do nepřekonatelných protikladů a na české straně jsou oprávněné obavy z germanizace.

U českých Němců pak prosazující se převaha české strany vyvolala pocit defenzívy. To se pak stalo jednou z podstatných psychologických konstant dalšího vývoje česko-německé politiky až do jejího hořkého konce. Není proto náhodné, že od revoluce 1848 se činí pokusy o dosažení jakéhosi národnostního vyrovnání, které se však nepovedlo a dospělo ve 20. století ke katastrofickému vyústění. Byla zde snaha o vytvoření německých samosprávných celků, o kterých uvažovali za jiných podmínek po vzniku československého státu T. G. . Masaryk i Edvard Beneš. Již v roce 1888 přišel Julius Grégr s jiným návrhem, podle něhož by bylo možné oddělit od Čech jejich pohraniční výběžky, čímž by se počet Němců snížil asi o jednu třetinu.

Po půl století v září 1938 zazněly znovu obdobné návrhy jako pokus o vyřešení česko-německé krize. Slovo odsun se již tehdy ozývalo, a to jak z německých tak českých úst. Německý historik Karl Lamprecht uvažoval o odsunu Čechů do Bosny a obdobně se nechal slyšet Jakub Arbes, požadující vyhnání Němců z Čech. Tehdy se tyto návrhy považovaly za extremní, o půl století později však byly již reálnou možností. Český národ dokázal v období národního obrození nejen pozdvihnout svůj jazyk a položit základy národní kultury, ale dosáhnout v osmdesátých letech 19. století i emancipace ve sféře hospodářské. T. G. Masaryk si byl dobře vědom vzniklé situace a konstatoval, že "politická samostatnost bez hospodářské je nemožná". Uvědomoval si však také, že proces hospodářské národní emancipace má i mezinárodní rozměr a tyto myšlenky pak rozpracoval během I. světové války a při zakládání samostatného československého státu.