Artefakty - kov, sklo, organické hmoty

Kov, sklo a organické hmoty

Součásti oděvu

Spony. Spony bývaly vyráběny nejčastěji z bronzu, popř. mosazi a ze železa. Materiál sám o sobě nepředstavuje chronologicky citlivý prvek. Velmi zřídka se vyskytnou exempláře z drahého kovu – např. stříbrné spony z Dobřichova-Pičhory. Na sklonku stupně Ř B se vzácně objevují železné spony zdobené stříbrným tauzováním. Ojedinělé je užití zlatého a stříbrného filigránu na železných sponách z hrobu č. 718 z Třebusic. V každém případě spony dokládají řemeslně velmi dobře zvládnutou práci s kovy.

Níže uváděné typy a varianty spon vycházejí z prací těchto badatelů: R. Beltz, J. Kostrzewski, O. Almgren, E. Riha, M. Feugére. Reprint původních Almgrenových typologických tabulek a četné příspěvky k problematice spon přináší sborník z konference upořádané ke 100. výročí obhájení Almgrenovy disertace o sponách.

Poznámka ke sponám s očky.

Význam těchto spon pro poznání chronologie i regionálních vztahů ve stupni Ř B1 podtrhují četné studie. Varianty spon Almgren 45-49 bývají někdy označovány za české spony s očky a uvažuje se o jejich výrobě v Čechách. E. Droberjar je klade až do stupně Ř B1b (období 20/30 až 50/70 po Kr.). J. Kunow zhodnotil výskyt spon s očky v celoevropských souvislostech (nejpočetnější varianta spon s očky – Almgren 45, má sice nápadnou koncentraci v Čechách, další koncentrace se ovšem vyskytuje na dolním Labi). Tyto spony jsou ostatně rozšířeny od S Itálie po J Skandinávii a od pobřeží Severního moře po Povislí. Také doložil, že spony s očky se vyskytují již v augustovských římských vojenských táborech (Augsburk-Oberhausen, Haltern, Friedberg), kde je lze klást na samý přelom letopočtu. Jejich výskyt na počátku stupně B1 se zdá být zřejmý, vyloučit nelze dokonce ani závěr stupně Ř A. Problémem je, že spony s očky bývají v hrobových výbavách méně často kombinovaný s jinými druhy spon, což činí jejich datování obtížnějším. Spony s očky jsou předmětem mnoha studií, v nichž se vytvářejí nové a nové varianty a následně se hodnotí jejich datování, rozšíření apod.

Jehlice

Jehlice lze řadit mezi součásti oděvu jen volně – většina z nich byla v době římské užívána k úpravě účesu či k připevňování šátku, vlasové síťky, závoje, čepce nebo jiné pokrývky hlavy. Předlohy pro podobný způsob ,,odívání“ nacházely Germánky v podunajských provinciích. Jednodušší typy kostěných jehlic s kulovitou či diskovitou hlavicí z germánského prostředí nelze od římských odlišit. Výskyt na prsou zemřelých v kostrových hrobech. Ostatně funkce jehlic je jednoznačněji určitelná pouze dle polohy v kostrovém hrobě, v žárových hrobech potom dle výskytu nebo naopak absence jiných druhů spinadel apod. Studie v tomto směru předložili např. M. Gebühr, F. Laux a Tempelmann-Maczynska. U některých jednoduchých jehlic s provrtaným týlem je také obtížné rozhodnout, zda jde o vlasové jehlice, nebo o jehly na šití. Za vlasové jsou nejčastěji považovány kostěné exempláře, které jsou nejhojnější. Na pohřebišti v Dobřichově-Pičhoře je jejich počet oproti kovovým dvojnásobný – byly zjištěny ve 27 hrobech, zpravidla po jednom kuse, v hrobě 14 se jich však nalezlo šest. Jehlice se nezřídka vyráběly i ze železa, bronzu a mosazi. Stejný typ se často zhotovoval z různých materiálů.