Geofyzikální metody v archeologii

Geofyzikální metody

Princip geofyzikálních metod je obecně založen na sledování změn určitých fyzikálních veličin v prostoru. V případě archeologie se pozornost soustřeďuje většinou jen na sledování několika prvních metrů pod zemským povrchem, a to s cílem vyhledat pozůstatky někdejší antropogenní činnosti. Abychom mohli podrobná sledování lokálních přípovrchových změn uskutečnit, je důležité znát a dodržet určité podmínky, za kterých můžeme geofyzikální měření pro potřeby archeologie úspěšně realizovat. Předpoklady efektivní aplikace geofyzikálních metod v archeologii lze rozdělit na ty, které platí všeobecně, a na ty, které jsou úzce specifické pro konkrétní geofyzikální metodu, metodiku a konkrétní prostředí sledované lokality. K základním a obecně platným podmínkám úspěšné aplikace geofyzikálních metod patří:

(1) Dostatečná odlišnost fyzikálních vlastností archeologických objektů (hodnot sledovaných fyzikálních veličin) od podloží, resp. okolního prostředí a dalších archeologických situací. K faktorům, které měřitelné fyzikální parametry nad archeologickými objekty ovlivňují, patří především specifické vlastnosti materiálů, z nichž byly objekty vytvořeny nebo které je vyplňují (mineralogické složení hornin i půd, humidita půdy, struktura, chemismus a nasycení materiálů vodou apod.) a specifické způsoby užití či zániku objektů (např. vliv různého namáhání materiálu ohněm). Z podstaty věci tedy také platí, že např. průzkum zahloubených objektů zasypaných původním materiálem nebo průzkum kamenných destrukcí, zbudovaných ze stejných hornin jako je skalní podloží, je zpravidla neperspektivní a může být úspěšný jen výjimečně.

(2) Dostatečné podpovrchové dochování antropogenních objektů a vrstev in situ, jejich dostatečná mocnost. O stavu archeologických situací pod povrchem zpravidla rozhoduje další užívání lokalit, množství a intenzita následných zásahů do terénu. Velmi problematické jsou proto z hlediska geofyzikálního měření např. intravilány vesnic, měst a průmyslových aglomerací. Ještě horší a nenávratně změněná je situace v územích zničených povrchovou (i důlní) těžbou surovin. Pro osídlené a průmyslové oblasti je typická plošná i hloubková defragmentace původních terénů, která nedovoluje provést rentabilní geofyzikální průzkum na větších plochách. Aplikace geofyzikálních metod je zde také více omezená co do jednoznačnosti interpretace výsledků. Všeobecný trend proměny přirozené krajiny s průběžným narušováním i ztrátou archeologických situací v nevelké hloubce pozorujeme ale i na rozsáhlých nezastavěných územích vlivem zemědělství a lesního hospodářství.

(3) Dostatečné rozměry i množství archeologických objektů, jejich vhodný tvar a orientace. Konkrétní geofyzikální metodou můžeme sledovat jen takové archeologické objekty, které jsme při dané metodice měření, jeho hloubkovém dosahu a citlivosti dané aparatury schopni spolehlivě rozlišit více body. Efektivnost geofyziky při vyhledávání menších a užších objektů (žlábků, zdí) tedy závisí na hustotě měření, orientaci profilů a citlivosti přístroje, přičemž velmi malé objekty nejsou standardními metodami běžně rozlišitelné.