Zaměřování archeologických nálezů a lokalit

Zaměřování archeologických nálezů a lokalit

Archeologická data jsou zpravidla také daty prostorovými. V případě nedestruktivní archeologie význam prosto-rového aspektu dat stoupá, neboť právě vymezení nálezů v prostoru a studium prostorových vztahů je pro ni bezprostředním cílem a východiskem. Prostorová data v archeologii jsou nejčastěji geografické povahy, ale mohou mít i povahu jinou (např. poloha artefaktů v obydlí či hrobě apod.).

Zdroje geografických informací

Mapy dělíme podle obsahu (topografické, speciální), měřítka, formy provedení (tištěné/analogové vs. digitální) či stáří (mapy aktuální vs. staré). Mapy se také liší způsobem zobrazení zemského povrchu, tj. referenčním elip-soidem a způsobem jeho promítnutí do roviny mapy. Pro archeologii mají tyto otázky stále větší význam, a to úměrně tomu, jak se v archeologii zvětšuje význam prostorové identifikace nálezů v jednotné souřadnicové síti.

Existují dva druhy souřadnicových sítí: geografické (též φ-λ neboli fí–lambda) a rovinné (kartézské). V archeologii se v ČR používá zejména rovinný systém JTSK (Besselův elipsoid, tzv. Křovákovo kuželové zobrazení z r. 1922), na vojenských mapách systém S-42 (Krasovského elipsoid). Podobně jako tento systém je konstruován i mezinárodní systém UTM (Universal Transverse Mercator; elipsoid Hayfordův). Během 80. let vznikl v české archeologii specifický způsob udávání polohy na mapě, tzv. systém PIAN (Šimana – Vencl 1970). Tento systém se ukázal natolik efektivní, že je v archeologii používán dodnes jako základní. Pro posouzení přírodního prostředí existuje řada speciálních map: mapa klimatické regionalizace (Moravec – Votýpka 1998), geobotanická rekonstrukční mapa (Mikyška a kol. 1969), dále Soubor geologických a účelo-vých map, vydávaný na podkladě ZM v měřítku 1:50.000 Českým geologickým ústavem v Praze a řada dalších. Ze starých map se v archeologii užívá zejména mapa tzv. prvního vojenského (josefského) mapování z let 1763-1785 a mapy tzv. stabilního katastru z let 1817-1858.

Archeologie často vytváří rekonstrukční mapy, zachycující podobu určité krajiny v různě vzdálené minu-losti (cf. Březák - Klápště 1983; Klápště 1986; Smrž 1994). Rekonstruována bývá vodní síť (podle starých map, geologických map nebo pomocí počítačového modelování), původní vegetační pokryv atd. Nezbytným předpo-kladem pro tvorbu GIS je digitalizace map.

Zaměřování a vytyčování polygonů výzkumu

Při práci v terénu provádí archeolog dva druhy prostorových měření: (1) stanovení vzájemné polohy bodů či objektů (vytvoření plánu určité archeologické situace) a (2) zjištění jejich absolutní polohy (jejich zanesení do mapy, případně zaměření jejich polohy v systému souřadnic). Opačně pak lze množinu bodů podle jejich vzá-jemných vztahů vytyčovat (např. jako síť pro geofyzikální měření nebo povrchové sběry), nebo podle jejich polohy v krajině, resp. hodnoty jeho souřadnic hledat (navigace).