Čekání na Godota

Literární historie a kritika:
Beckett psal hru od října 1948 a ledna 1949. V knižní podobě vyšla v roce 1952, poprvé byla hrána v pařížském Théâtre de Babylone 5. ledna 1953. Její první divadelní adaptace v angličtině proběhla v Londýně v roce 1955. Pro tuto příležitost jí sám Beckett přeložil a doplnil o podtitul „tragikomedie o dvou dějstvích.“ V roce 1956 byla uvedena v Argentině a roku 1964 byla uvedena v Československu. Pro tuto příležitost ji přeložil Jiří Kolář, který ji přeložil i znovu pro vydání v roce 1994. Autor hru psal od začátku ve francouzštině. Hra měla v době svého uvedení rozporuplné reakce. Některými kritiky byla přijata pozitivně, avšak někteří diváci reagovali na hru negativně. Zajímavá dramatizace hry proběhla na konci listopadu 1953, kdy byla hra zahrána v Lüttringhausenském vězení v Německu. Hru tam obdržel a přeložil jeden z vězňů, který roku 1954 samotnému Beckettovi napsal. Roku 1957 bylo Čekání na Godota hráno i ve věznici San Quentin v San Franciscu.
V roce 2001 vznikl irský stejnojmenný film na motivy hry a v roce 2010 vyšel dokumentární film The Impossible Itself („Nemožné samo o sobě“), který se věnuje právě divadelnímu představení v San Quentinu a Lüttringhausenu.
Již od jejího vydání vzniklo několik teorií o její skutečném významu, a to politické, psychologické, náboženské či filozofické. Mezi nejznámější patří teorie popisu tehdejší doby (konec války, začínající studená válka), Freudova teorie (postavy představují to, co jim chybí neboli ID, Superego a Ego) či Jungova teorie (postavy představují čtyři typy temperamentu).