Michael Viewegh Román pro ženy

• Popis Lauřiny matky. Vidíme zde, že matka má slabost pro cestování a pro cizince.Čechy nemá ráda, protože jedí svačinu z pytlíku, nosí vytahané svetry a neumějí se chovat. Proto hledá svou životní lásku právě v cizincích. Paradox je, že nakonec skončí se svým sousedem panem Žemlou, který ji celou dobu tajně miluje.

Ukázka 4:

„Co to bylo za idiota?“ chce vědět máma, když mi o půl hodiny později znovu zavolá. „Zubař,“ usmívám se. „Českej zubař…“ Jsem moc ráda, že ji konečně slyším. „Co je novýho?“ ptá se. „Co je novýho?“ říkám a marně se snažím potlačit nadšení. „Napsal mi! Pozval mě dneska na večeři!“ „Ten z tý reklamky? Ten čtyřicátník?“ žasne máma. Ihned trochu ochladnu. Proč pořád všichni tolik zdůrazňují věk? Copak na věku záleží? „Ano, ten čtyřicátník,“ zopakuju po ní odměřeně. „Ten čtyřicátník, co by klidně moh bejt mým tátou…“ „Proč se hned čertíš?“ říká máma. „Neřekla jsem ještě ani slovo…“ „No právě… Tak co kdybys třeba řekla No tak to je skvělý! Držím ti palce…?“ „No tak to je skvělý!“ říká máma. „Držím ti palce!“ „Díky.“ „Dneska s ním ale ještě nespi.“ „Rozkaz.“ „Zejtra už můžeš.“ Překvapeně se zahihňám, ale chápu ji: i čtyřicátník je lepší než Rickie Kabíček. „No teda mami…,“ řeknu naoko pohoršeně. „Lichoť mu – ale nepřeháněj to.“ „Dobře, dobře. Co je u tebe novýho, mami?“ „Celkem nic. Akorát –“ Najednou to zní tajuplně. „Akorát co?“ říkám zvědavě. „Akorát se možná budu vdávat!“ vybuchuje máma radostně. Než začnu předstírat, že její radost sdílím, na chvíli se odmlčím. Takže i máma… U ní bych to teda nečekala. Tohle vážně nikdy nepochopím: ženská může být sebeemancipovanější – a stejně se nakonec vždycky úplně podělá už z pouhého slova svatba. (Asi nám, milé sestry, opravdu není pomoci.) „Kdy přiletíš, mami?“ tážu se co možná věcně. „Jak se dostanu do letadla. Zejtra odpoledne, nebo pozejtří.“ „To je dobře,“ říkám. „Žemla už se tě nemůže dočkat…“

• V této ukáce můžeme vidět mateřský vztah mezi matkou a Laurou. Obě hledají lásku. Matka ji vidí v cizincích. Laura kluky dá se říct zkouší. Když ji okouzlí někdo jiný, je schopná svého přítele opustit a dát se dohromady s jiným. Objevuje se zde nespisovná čeština např. moh bejt, dále spousta nespisovných koncovek, humor: „Dneska s ním ale ještě nespi.“ „Rozkaz.“ „Zejtra už můžeš.“

Ukázka 5:

Někdy na samém sklonku noci v polospánku ucítím, jak se Oliver opatrně nadzdvihuje a jemně vyprošťuje svou ruku zpod mého zpoceného zátylku. Otevřu oči. V pokoji už je kalné světlo – venku za okny zvolna začíná svítat. „Musím se jít vyčúrat,“ šeptá omluvně Oliver. „To je jedna z mnoha nevýhod sexu s prostatikem.“ Odvrací ohleduplně hlavu, aby na mě nedýchal. S úsměvem přikývnu, složím ruce za hlavou a protáhnu se jako kočka. Oliver odkrývá peřinu a dívá se na mě. Na našich snědých tělech svítí bílé pruhy plavek. Sedá si, ale než stačí položit chodidla na podlahu, strhnu ho zpátky do postele. „Počúrám se,“ zaúpí. „Deset vteřin,“ oznámím mu. Tiskneme se k sobě a navzájem se hladíme. Je krásně horký, jeho kůže voní a je moc příjemná na dotek. „Váš čas vypršel,“ říká Oliver. Vstává a jde do koupelny. Líbí se mi jeho zadek. Poslouchám, jak čúrá, a cítím podivnou rozjařenost. Vůbec si nepřipadám provinile – jako dívka, která právě podvedla svého chlapce. Některý ze sousedů pod okny startuje auto. Kdosi nad námi se sprchuje. Na patře zastaví výtah, bouchnou dveře. Všechny ty zvuky mi připadají milé, důvěrně známé, přátelské. Oliver pouští vodu, myje si ruce a tlumeně kloktá ústní vodou. Můj úsměv se rozšíří. Už se nemůžu dočkat, až bude zpátky. V zámku zarachotí klíč a prosklenými dveřmi dopadne do pokoje lichoběžník světla z předsíně. Oblékám si tričko a rychle se hrabu z postele. Slyším, jak máma postaví kufr na zem a jak vzdychne – už si všimla pánských bot. Oliver stále kloktá. „Rickie?“ říká máma. Zní to podrážděně. Slyším, jak se dveře koupelny otvírají. Potom je ticho. Oliver a máma stojí proti sobě v předsíni a mlčky na sebe hledí. Mě si vůbec nevšímají. Máma má na sobě tmavomodrý kostým – ten, ve kterém ji občas považují za letušku. Oliver je úplně nahý; klín si zakrývá ručníkem. „Jana?!“ pronese udiveně, nechápavě. „Co tady proboha děláš?“ promluví konečně máma. V příštím okamžiku mi to dojde. Oliver je Pažout.