Východicka a základy světové kultury a literatury (2)

královna Niobé (Tantalova dcera, manželka thébského krále), pyšná matka, chvástala se množstvím svých dětí, vyvyšovala se nad bohyni Létó, vysmívala se jí, že má jen 2 děti, Apollóna a Artemidu, byla potrestána smrtí svých krásných dětí, Apollón svými šípy usmrtil její syny, Artemis její dcery, Zeus ji proměnil v plačící kámen;

věrní manželé Filémón a Baucis – vzor manželské lásky, vzájemné úcty a štědrosti, oni jediní poskytli pohostinství Diovi a Hermovi, proto unikli potopě a dle svého přání zemřeli ve stejný okamžik a byli proměněni ve 2 stromy, které stojí těsně u sebe a jejichž větve se proplétají;

kyperský sochař Pygmalión se zamiloval do své sochy krásné dívky ze slonové kosti – Afrodíté mu ji na jeho prosbu oživí; inspirace. G.B.Shaw;

V epilogu Ovidius vyjadřuje přesvědčení, že jeho dílo se stane nesmrtelným. A skutečně většina antických bájí dodnes žije v té podobě, jako jim dal on. Dílo se stalo trvalým zdrojem inspirace, nejen v literatuře, i v hudbě a ve výtvarném umění, zejména v době renesance a baroka, ale i později a dodnes; ovlivnilo J. Vrchlického, parafráze Daidala a Ikara v Hrubínově skladbě Proměna.

Žalozpěvy – touto sbírkou se ustálila podoba literárního žánru elegie = žalozpěv, psáno ve vyhnanství, plné žalu, stesku po rodině i vlasti, žádá přátele, manželku, Augusta o pomoc.

Období postklasické (1.-5.stol.n.l.)

Seneca – hlavně filozof (ale i dramatik, básník, politik), vychovatel císaře Nerona, pak se mu stal nepohodlným, donucen k sebevraždě. Filozofické spisy, např. O duševním klidu – psáno jako odpověď na dopis přítele, obsahuje rady, jak prožít život vyrovnaně, v souladu s řádem přírody (v duchu stoicismu, měl blízko i ke křesťanství).

Satira (= kritika lidských vlastností a poměrů ve společnosti

prostřednictvím humoru, komiky, zesměšnění)

Petronius, zvaný Arbiter elegantiarum – rozhodčí ve věcech vkusu na Neronově dvoře, výstřední bohém, vzdělaný, nadaný spisovatel, když upadl v nemilost, spáchal sebevraždu. Napsal Satiricon (satyrykon) – 1. román v antice, satirický, satira na všechny vrstvy římské společnosti a na širokou škálu negativních jevů veřejného i soukromého života, např. korupci, příživnictví, nadutost a omezenost zbohatlíků atd. Tomu odpovídá jazyk a styl : směsice vulgární latiny, novotvarů, exotických výrazů; hojně prokládáno verši. Patří k nejoriginálnějším dílům světové literatury.

Martialis – duchaplné epigramy (epigram = původně v Řecku nápis, náhrobní či věnovací, posléze literární žánr: krátká báseň, která úsečnou formou vyjadřuje výraznou myšlenku s pointou a satirickým vyzněním)

Tacitus – nejlepší římský historik, dílo (Dějiny, Letopisy, Germania) cenným zdrojem poznání, události rozebírá, hodnotí, vykresluje psychologii osobností, umělecký styl.