Seminární práce - Právo, Norma

Právo má mnoho definicí a každý jedinec může mít pod pojmem právo odlišnou představu o tom, co vlastně představuje. Právo můžeme shrnout tak, že právem se rozumí souhrn pravidel, podle kterých se organizuje a řídí život společnosti. (Hamáček, 2023)

Zcela nejobecnější členění právního systému je na právo soukromé a na právo veřejné. Právem soukromým označujeme tu oblast práva, kde jsou subjekty rovně postaveny – žádný subjekt není nadřazený a žádný ze subjektů, ani stát, nemůže o právech a povinnostech toho druhého rozhodovat autoritativně. Jejich vzájemná práva a povinnosti se upravují zejména na základě smlouvy nebo dohody. Příkladem práva soukromého je právo občanské, korporační, pracovní atd. Právo veřejné se uplatňuje tam, kde se uplatňuje veřejná moc (zejména státní moc). Za právo veřejné se považuje ta oblast práva, v níž jsou vztahy založeny na nerovnosti subjektů (jeden představuje veřejnou, nadřazenou moc a druhý ji nemá). Příkladem veřejného práva je právo ústavní, trestní, správní, finanční atd. (Novotný & Mejzlík, 2016)

Právní norma je obecně závazné pravidlo chování mající státem uznanou formu a vynutitelné státní mocí prostřednictvím státního donucení. (Kernová, 2006) Norma musí obsahovat hypotézu, dispozici a sankci. Hypotéza je představovaná podmínkami či určitými skutečnostmi, které musí být splněny, aby mohlo dojít k realizaci vlastního pravidla, které je obsaženo v dispozici právní normy. Dispozice obsahuje pravidlo chování. Je tedy klíčová pro normu – hypotéza či sankce mohou chybět, ale bez dispozice se neobejde. Třetí část normy je sankce. Ta se uplatní pouze v případě, kdy při splnění podmínek v hypotéze nebude realizováno pravidlo, tedy pokud nedojde k realizaci dispozice. Je představována něčím negativním, co musí adresát strpět, pokud v daných podmínkách nejednal v souladu s dispozicí právní normy. Je to tedy jakýsi „trest“ za nedodržení pravidel. (Škrop, Smejkalová, & Štěpánková, 2023)

Normy se dají dělit mnoha způsoby. Jedním ze způsobů dělení právních norem je dle vymezení pravidla chování: zavazující nám přikazuje, jak se máme chovat (např. zaplatit daň), zmocňující dovoluje nějaké chování, ale umožňují volbu (např. svatba) a zakazující zakazují nějaké chování (např. nesmí se zabíjet). Další ze způsobů dělení je podle závaznosti: kogentní stanoví právní chování, které je pro subjekty závazné a neměnitelné – jsou typické pro právo veřejné (např. zaměstnavatel musí poučit o bezpečnosti práce). Dispozitivní stanoví pravidlo chování, které subjekty mohou, ale nemusí využít, jsou typické pro právo soukromé a v takových normách se často objevuje formulace „…, není-li dohodnuto jinak“. Dále se právní normy dělí podle jejich právní síly. Obecně platí, že právní norma nižší právní síly nesmí být v rozporu s právní normou vyšší právní síly. Normy lze rozdělit do dvou skupin: normy primární (zákonné) – např. zákony, ústava a sekundární (podzákonné) – např. nařízení, vyhlášky, řády. Existují i jiné způsoby dělení právních norem, např. dle povahy pravidel, obsahu atd. (Drápela, 2019) (Ogurčáková, 2016)