11 Fuks- Cesta do zaslibene zeme

Ladislav Fuks (24. září 1923 Praha – 19. srpna 1994 Praha)

Jeho dětství nebylo příliš šťastné. Otec, policejní úředník, byl chladný a dominantní člověk a matka se starala pouze o správnou společenskou výchovu svého syna. Po dokončení gymnázia pracoval Ladislav Fuks za války na zemědělské správě v Hodoníně Po válce pokračoval ve studiu na filosofické fakultě Univerzity Karlovy, kde se věnoval filosofii, psychlogii a dějinám umění. Studia zdárně ukončil v roce 1949. Poté pracoval řadu let jako úředník v papírnách a v polovině padesátých let se stal zaměstnancem Státní památkové péče na zámku Kynžvart. Největší životní krizí ale prošel Ladislav Fuks v době dospívání, tedy na počátku druhé světové války, kdy si poprvé uvědomil svou homosexualitu

byl český prozaik, autor především psychologické prózy s tématem úzkosti člověka ohrožovaného nesvobodou a násilím. Jako symbol tohoto tématu si pak zvolil druhou světovou válku a holokaust. Většina jeho díla je autobiografická , často skrytě - téměř všemi jeho knihami prochází figura senzitivního, slabého hocha, žijícího ve svém vnitřním světě a toužícího po citovém přátelství. Právě tato stále se vracející postava trpícího a mučeného chlapce má silnou míru autobiografičnosti. Fuksovo dílo je někdy také autobiografickou travestií – např. Vévodkyně a kuchařka. Fuks je ve svém díle též mistrem masky, jinotajů a náznaků, k čemuž byl jako homosexuál přirozeně donucen dobou, v níž žil a tvořil. Ve svých knihách se také často dopouští jen těžko odhalitelných žertů a se svými čtenáři nejednou hraje rafinovanou hru, která mnohým z nich zůstane neodhalena.

První etapa tvorby :do roku 1972

Pan Theodor Mundstock - 1963

Mí černovlasí bratři- 1964

Spalovač mrtvol - 1967

Myši Natálie Mooshabrové-1970

Příběh kriminálního rady - 1971

Druhá etapa tvorby : po roce 1972

Návrat z žitného pole -

Mrtvý v podchodu

Pasáček z doliny,

Křišťálový pantoflíček

Vévodkyně a kuchařka

Moje zrcadlo, – paměti, vyšly posmrtně, spoluautor Jiří Tušl.

Obsah díla:

Strhující příběh o patnácti bohatých vídeňských Židech, kterým je po anšlusu "dovoleno" emigrovat po Dunaji na vratké kocábce. "Nemáte průjezdní víza, loď nesmí nikde přistát..." Nejprve si cestu užívají, ale pak dojde k poruše motoru. Třikrát se pokoušejí s lodí s hákovým křížem přistát, třikrát jsou zahnáni zpět na řeku. Přistanou na liduprázdném slovenském břehu, opraví závadu ale mezitím klesne voda a loď je na suchu, nemají sílu ji dostat k vodě, hledají řeku, postupně ztrácí veškerou naději. Zbytky trosečníků nalezne slovenský kněz, přesvědčuje je ....aby se pokusili, nevdzali, zachránili .... Rabbi říká: Pořád někdo někoho pronásleduje a bere volnost, pořád někdo někoho viní, štve a bere mu život. Pořád někdo utlačuje jiné ve jménu pravdy....pořád někdo někomu brání jíst, spát, bydlet, hledat štěstí a žít. A Židé na to od počátku dopláceli nejvíc. Proto volají šalom, mír vzdáleným i blízkým, mír všem. Cesta do zaslíbené země vede už jen vzhůru. V den, kdy začala válka, volí dobrovolně smrt. Představuje vrchol Fuksovy povídkové tvorby. Motivem, kdy se ze ctihodných, slušných lidí během krizové situace velmi rychle stanou špinavé a jakékoli akce neschopné trosky, může poněkud připomínat Goldingova Pána much