Česká jazykověda v 19. a na poč. 20. století o

14. Česká jazykověda v 19. a na počátku 20. století

ČEŠTINA OBROZENECKÁ

• Období od 80. let 18. století do 40. let 19. století.

• Snahy císaře Josefa II. o zavedení němčiny jako jednotného státního jazyka (motivované čistě praktickými důvody) se ukázaly jako nereálné. Jeho Patent o zrušení nevolnictví z roku 1781 umožnil pohyb venkovského obyvatelstva do měst. To usnadnilo realizaci myšlenek národních buditelů na obnovu českého jazyka.

• Lidový jazyk a literární žánry předchozího období však byly osvícenecké inteligenci cizí.

• Východiskem spisovné češtiny se stal literární jazyk konce 16. století a díla Komenského.

• Z různých pokusů o kodifikaci byla nakonec všeobecně přijímána gramatika Josefa Dobrovského, která vyšla roku 1809, ve druhém vydání 1819. Dobrovský tak zavedl tzv. analogickou opravu, která odstranila psaní „y“ po s, z, a c (podle vzorů medvědí a sedím a vidím).

• V té době se objevují také puristické snahy o očištění češtiny od skutečných či domnělých germanismů. K obnově české slovní zásoby však přispělo zejména vydání pětidílného Slovníku česko-německého (1830–1835) Josefa Jungmanna.

• Díky nadšení českých vědců bylo vytvořeno i odborné české názvosloví.

• Dalším důležitým mezníkem je rok 1843, kdy Šafařík zavádí tzv. opravu skladnou.

• Pravopis se postupně zbavoval přežitků bratrského pravopisu, začalo se psát si, zi i sy, zy dle etymologie a jednotně ci.

• Zavedení antikvy místo fraktury v tisku vedlo odstranění spřežky a nahrazení písmenem š.

• Dlouhé í se začalo psát místo j, a j nahradilo g – toto bylo odstraněno právě opravou skladnou.

• Od roku 1849 bylo dvojité w nahrazeno jednoduchým v a místo tradičního au se začalo psát ou – nebylo to uznáno zároveň s přeměnou j a í, protože „ou“ podle Dobrovského odráží pouze obraz českých, nikoliv už však moravských nářečí.

• Pravopis se tak přiblížil dnešní podobě. Podle německého vzoru interpunkce postupně opouští pauzový princip a respektuje syntaxi vět.

• Umělecká literatura v této době ve snaze po vyšším stylu se dle dobových standardů často uchyluje k archaismům a nerespektuje příliš přirozený vývoj mluveného jazyka.

ČEŠTINA MODERNÍ

• Od 40. let 19. století již nebyla spisovná čeština záležitostí úzké vrstvy inteligence.

• Rozvíjí se publicistika a umělecká tvorba se snaží přiblížit zejména v syntaxi živému jazyku.

• V roce 1902 vydal Jan Gebauer první Pravidla českého pravopisu, která obsahovala přehled morfologie. –> Tato pravidla ještě upřednostňovala starší tvary.

• Během 20. století do spisovného jazyka postupně pronikaly prvky mluveného jazyka, zejména obecné češtiny.

• Postupně byl počešťován i pravopis cizích slov s přihlédnutím k fonetické stránce, zejména psaní z místo s a vyznačování délek vokálů (gymnasium > gymnázium).

• Společenské změny po 2. světové válce (1945) vedly k postupnému stírání (nivelizaci) rozdílů mezi nářečími, vlivem médií se od 2. poloviny 20. století šíří prvky obecné češtiny i do oblastí, které jimi byly do té doby nezasaženy.