3. Barokní instrumentální hudba

Barokní instrumentální hudba

Navazuje na tradice benátské školy

Zdokonaluje se stavba nástrojů (Nicolo Amati, Antonio Stradivari)

Rozvoj nových forem:

1. Sonáta

1. Obsazení:

   1. sólová

   2. triová

2. Druhy:

   1. Sonáta da chiesa

   2. sonáta da camera (allemande, courante, sarabanda, gigue)

Vrcholný představitel sonáty

Giuseppe Tartini

dílo: Ďáblův trilek g moll, Opuštěná Dido g moll

Další stěžejní představitelé J. S. Bach, G. F. Händel

2. polovina 18. stol. triová sonáta postupně ustupovala smyčcovému kvartetu

1. Concerto grosso

tvořeno 2 nástrojovými skupinami

1. Concertino

2. Tutti

Představitelé: Antonio Vivaldi, J. S. Bach, G. F. Händel

1. Sólový koncert

Vznikl z concerta grossa zúžením concertina na 1 nástroj

Hlavní představitelé J. S. Bach, G. F. Händel

1. Orchestrální suita

Německo – variační suita, poté systém barokních tanců

Francie – Původně neustálený počet vět sestavovaný především z baletní hudby

Barokní cembalová skladba

Stává se oblíbeným nástrojem a uplatňuje se v sólové a komorní hře. Formy: barokní suity, formy varhaní – fuga, preludium, fantazie

Itálie: Domenico Scarlatti (Kočičí fuga)

Francie: Francois Couperin (kusy pro clavecin)

Jean Philippe Rameau

Německo: Johann Kuhnau (Sonáta, zápas davida s Goliášem)

J. S. Bach

Georg Philipp Telemann (opera Trpělivý Sokrates)

Barokní varhaní skladba

Navázala na tradice benátské školy, z forem je oblíben ricercar jako předchůdce fugy, dále toccata, a fantazie, také preludium, chorální předehra a passacaglia

Dietrich Buxtehude

J. S. Bach