Deníkový-záznam-2

Deníkový záznam 2

V rámci své praxe mě velice těší, že v ní mám poměrně hodně možností se stále do něčeho ve výuce zapojovat. Což je opravdu fajn. Říkám si, že bych neměl propásnout žádnou příležitost, pokud ji mohu dostat. Moje spolužačka, se kterou jsem byl na praxi společně, je asi aktivnější než já, neboť mám pocit, že mě často v něčem předběhne nebo se stane, že se přijde zapojit tam, kde jsem chtěl sám, i když mnohdy bych se zase rád zapojit do spolupráce mezi ní a žákem nebo mezi žákem a asistentkou.

Když se vrátím do minulosti a vzpomenu si, kdy já míval potřebu individuální diskuse s učitelem, avšak učitel bohužel neměl v ten moment vyloženě čas jen na mě, a tak jsem pak na své nápady či postřehy zapomněl. Toto mi připadá, že dnes vidím na žácích já. Mnohdy si říkám, že by mohla být velká škoda nejen pro žáka, ale i obecně, pokud žák nedostane možnost se momentálně vyjádřit s něčím, co by mohlo jinak pomoci jemu k nějakému pochopení něčeho z učiva, popřípadě by to mohl být i velice důležitý postřeh užitečný pro celou třídu i učitele.

Co se týče okolností žáků týkajících se plnění jejich měsíčních plánů či třeba přímo psaní písemky, bylo mi sděleno, a také jsem již v podstatě sám zažil následující. Přestože například ve třídě stále leží klíče k řešení úkolů z jejich měsíčních plánů, nemají prý potřebu k nim nahlížet. Při psaní písemky nebylo patrné, že by se někdo pokoušel nějak podvádět.

Kladu si otázky. To oni opravdu v podstatě nemají potřebu podvádět? Popřípadě se na ně snad automaticky přihlíží, že jsou prostě čestní?

Při práci ve výuce často pociťuji potěšení, dodání sebevědomí, radost, že se mohu chovat poměrně velmi přirozeně přátelsky.

Nudím se v momentech, když zrovna na mě nezbyde žádná činnost, protože si na ní postačí učitel nebo kolegyně.

Překvapuje mě, že osobní vztahy zde fungují poměrně dosti harmonicky.

Kromě aktivit typu sezení v kruhu na počátku hodiny a podobně, o nichž jsem se zmiňoval v předchozím záznamu, na mě inspirativně působí i další věci. Například mi nepřipadá jako zlý nápad přesadit děti střídavě tak, aby vždy vedle sebe seděl kluk a holka. U písemky je pak skupina pro holky a skupina pro kluky.

Mimo jiné mě také zaujalo třeba, když je pro vypracování písemky dán určitý čas, ale pan učitel se nakonec rozhodně za každou cenu nesnaží žáky za každou cenu časově stresovat. Laskavě je jen mírně informuje. Žák se však daný čas respektovat snaží, pokud si to zvládá uhlídat.

Učitelem rozhodně být chci. Nejradši bych však učil na běžné základní škole ve vesnici, v níž bydlím. Věřím, že některé prvky Montessori školy budu smět s úspěchem využívat i tam.