5 Kulicka

Kulička – Guy de Maupassant

Děj

Děj se odehrává ve válkou zmítaném Rouenu, k městu se pomalu blížili Prušáci – ve městě byl klid jako před bouří, jen občas některý občan přebíhal vystrašeně ulicí. Každý doufal, že nepřítel přijde co nejdříve, aby skončilo toto strašné čekání. Během chvíle se ve městě objevili první Huláni (pozn. Polská kavalérie), zanedlouho Rouen obsadila celá armáda a vojáci klepali na dveře obyčejných občanů, aby se u nich mohli ubytovat. Btw Prusové ve válce vyhrávají, Francouzi prohrávají. V tuto dobu bylo naprosto běžné, že vedle rodiny s dětmi večeřeli Pruští vojáci. Město se pomalu měnilo, Francouzi pomalu nevycházeli ze svých domovů a ulice byly plné pruských vojáků. Prusové civilisty ignorovali a chovali se jako by mezi nimi nebyli – tak se loni ovšem chovali i francouzští vojáci. Ve městě byla napnutá atmosféra, Prusové požadovali po občanech města mnoho peněz a více než chudé tyto výdaje štvali bohaté měšťany. V přístavu u moře se každou chvíli objevovala mrtvola pruského vojáka zabitého obyvateli města. Někteří obyvatelé měli v Havru velké úspory (Havr byl zatím pod mocí Francouzů), a rozhodli se vydat do Diepu a lodí do Havru za svým majetkem. Sehnali si povolení a v úterý ráno se 10 osob vydalo na cestu. Byla zima a čerstvý sníh, všichni byli rozespalí a drkotali se zimou (poue tři manželky měli nahřívátka na líh, která pravidelně zapalovala). Tři muži se poznali a rozmlouvali o svých plánech, chtěli zůstat v Havru, a pokud by hrozilo napadení, byli odhodláni odjet do Anglie. Čeledín zapřáhl kvůli sněhu 6 koní (původně měli vyjet pouze 4) a vyráželi. V dostavníku seděli pan Loiseau, který obchodoval s vínem a vydělával především na levném víně, byl veselý, menší postavy, s červeným obličejem a prošedivělými vlasy. Jeho žena byla pravý opak tohoto muže, byla vysoká, statná, rázná, měla silný hlas a rychlé rozhodování. Vedle pana Loiseaua seděl pan Cardo-Lamadon (Carré-Lamadon) – vlastník 3 přádelen a člen krajské rady. Jeho žena, která seděla naproti, byla o mnoho mladší, byla drobná, roztomilá, hezká a byla oblečena do kožešin. Další spolucestující byli hrabě Hubert de Bréville, hrabě byl člen krajské rady vedoucí strany orleanistů, jeho žena byla dcera malého rejdaře a měla velmi dobré vystupování. Hrabě měl velmi velký majetek – asi půl miliónu ročního důchodu. Na těchto 6 sedadlech seděla "lepší společnost". Na dalších sedadlech seděli 2 jeptišky – jedna krásná a mladá a druhá stará, která měla v obličeji jizvy po neštovicích. Naproti jeptiškám seděly dvě osoby, které jako by do této společnosti nepatřily. Opilec Cornudet byl demokrat, který propil celé dědictví po rodičích, měl zrzavé vlasy a bradku, byl hlavní organizátor domobrany v Rouenu, vykopali zákopy a vytvořili zábrany, teď se domníval, že by byl užitečnější v Havru. Vedle něj seděla prostitutka s přezdívkou Kulička, byla menší postavy, měla velkou nadváhu, měla velká ňadra, byla červená v obličeji, měla pěkné oči a malá ústa. Přes svou nadváhu byla velmi vyhledávaná. Jakmile ji ostatní poznali, začali ji pomlouvat. Pomlouvali ji hlavně tři paničky, které si připadaly jako „něco víc“, pánové se spíše soustředili na Cornudeta a pomlouvali ho za to, jak propil veškeré své dědictví (pomlouvali ho po ekonomické stránce). Dostavník jel velmi pomalu kvůli sněhu. Všichni dostávali hlad a v dohledu nebyla žádná hospoda či restaurace. Dokonce se jednou ve sněhu zabořili a dvě hodiny trvalo vyproštění. Kulička se několikrát snažila šáhnout pod lavici, ale párkrát si to na poslední chvíli rozmyslela, nakonec vytáhla košík. Kulička měla jako jediná zásoby jídla a nabídla ostatním, sice se zdráhali, ale hlad byl silnější než jejich pýcha a všichni nabídky využili. Kulička začala hovořit s dámami a popisovala jim okolnosti jejího odjezdu z Rouenu. Od první chvíle se jí Prušáci znechutili. A když přišli k ní do domu, že se chtějí ubytovat, tak začala prvního vojáka škrtit. Potom se musela skrývat a musela odjet. Všichni ji za její chování obdivovali, Cornudet jí přitakával a poté pomlouval Napoleona, za což mu Kulička vyčinila. Paní s ní držely, protože byly z vyšších vrstev a měly k monarchii kladný vztah. Mezitím se setmělo a dostavník se blížil k Tôtes. Když přijeli do města, zastavili před Živnostenským hostincem. Do dostavníku se díval německý oficír a všichni byli plni strachu – vyzval cestující, aby si vystoupili, Němec zkontroloval povolení k odjezdu a přišel hostinský, který hledal Alžbětu Roussetovou – Kuličku. Asi za 10 minut se se zlostí v očích vrátila a nechtěla mluvit o tom, co se dělo; řekla pouze, že Němec (řekla spíš Prus ) je nestydatý. Hostinský mlčel, ale hostinská mluvila pořád, protože měla oba syny na vojně, mluvila o tom, jak přišli Prušáci a co dělali. V noci po večeři se Cornudet chtěl s Kuličkou vyspat, ta se ale s ním vyspat nechtěla kvůli tomu, že v hostinci jsou Prušáci a že to z vlastenectví nemůže udělat. Toto viděl na chodbě Loiseau, později v knize to řekl i ostatním. Druhý den měli vyjet v osm hodin ráno, ale nenalezli kočího a koně, muži šli na průzkum okolí a viděli, jak Pruští vojáci žijí ve shodě s obyvateli vesnice. Kočího nalezli v místní hospodě a vynadali mu, že měl v 8 hodin zapřáhnout. Dozvěděli se, že kočí má zakázáno odjet od pruského důstojníka. Hledali tedy hostinského, který tvrdě spal (oni nesměli s důstojníkem jednat). Cornudet si objednal pivo a začal kouřit dýmku (btw tohle dělal furt, moc se nevyjadřoval a chlastal), Loiseau šel pod záminkou vycházky prodávat víno do místních výčepů. Když přišel hostinský, naznačil, že zamítnutí k odjezdu souvisí s Kuliččinou návštěvou u důstojníka (znovu se ji zeptal, jestli změnila na důstojníkovu otázku názor, a tak to ostatním došlo). Kulička tedy pod nátlakem ostatních u stolu řekla, že důstojník chtěl, aby se s ním vyspala, a ona vlastenecky odmítla. Všichni důstojníka odsoudili, ale po určité době, kdy je důstojník nechtěl pustit dále, začali doufat, že se Kulička s důstojníkem vyspí. Následující den na Kuličku nikdo skoro nepromluvil, zvonil zvon ke křtu a Kulička se tam chtěla jít podívat (Kulička měla dítě, které ovšem měla na vychování na venkově a viděla ho tak 1x do roka). Paní Loiseauová se během její nepřítomnosti už neudržela a říkala, že Kulička by se s důstojníkem měla vyspat. Prý to dělá denně a nechápe, že zrovna teď, kdyby tím všem pomohla, odmítá. Když se Kulička vrátila z kostela a byla u stolu, začali ji všichni přemlouvat, jediný Cornudet a sestry se tohoto nezúčastnili. Další den sestra vyprávěla, jak je potřebná v Havru, že musí jít ošetřovat vojáky, že už byla na Krymu, v Itálii, v Rakousku a začala vyprávět o svých zážitcích. Další den Kuličku přemlouval hrabě a večer se Kulička nedostavila k večeři – hostinský to vysvětlil tak, že jí jako není dobře. Všichni – až na Cornudeta – slavili a pili šampaňské, Lousenau vyprávěl nemístné vtipy a když se zeptal Cornudeta, proč se nebaví, tak jim odpověděl, že se dopustili hanebnosti. Loiseau řekl všem, jak Cornudeta Kulička odmítla (jak je jednou šmíroval na chodbě), všichni se rozesmáli. Ráno v 8 hodin vyjížděli, Kulička přišla poslední, všichni dělali, jako by ji neznali a štítili se jí, Kulička byla ukřivděná a zpočátku s nikým nemluvila. Ostatní se začali bavit a začali jíst (Kulička v tom spěchu na jídlo zapomněla, a tak žádné s sebou neměla), Kuličky si vůbec nevšímali a Kulička si vzpomněla, jak jim nabídla svoje jídlo z košíku a byla k nim vstřícná a začala plakat. Cornudent si začal pískat revoluční vlasteneckou hymnu, ujížděli pořád dál a Kulička neustále plakala... konec