Adam a Eva_V001_

Společná část maturitní zkoušky

Český jazyk a literatura – vyšší úroveň obtížnosti

Pracovní list

Karel Šiktanc

Adam a Eva

Výňatek

Umělecký text

Modlitba k bohyni paměti

Je zrzavo.

Paběrky řep jak vyhrabané lebky.

A já tě volám,

rykem honů hnán,

spanilá dcero Úrana a Gaie,

zoufale,

sladce,

úpěnlivě tě volám,

jak sýčci v bázni volávají na smrt:

„Mnémosyné!“

„Mnémosyné!“

„Mé neštěstí!“

„Má bohyně!“

„Nebes a Země krásná těžká hlavo!“

[...]

„Děkuji,“

řekla, běleji než sníh.

A zdi stály jak na trních.

A ticho stálo prostřed vod

jak rybí katedrála.

Bil zvon.

A kvetl hadí mord.

Naslouchal trávě, jak si vlá,

a lítost se v něm jízlivá,

točila na podpatku,

„Darmoděj!“

řekl (pro sebe).

A ona vzhlédla do nebe:

„Jsme dva! Ach, vše se začíná

a končí od začátku!“

Neumělecký text

DARMODĚJ (1989)

Když tehdejší zakázaný dramatik Václav Havel hrával autostopařům kazety s českým folkem i rockem, zjistil, že daleko nejvíc znají Nohavicu. To v Pantonu věděli také, ale než šestatřicetiletému písničkáři vydali po několika malých deskách i první album, bojovali s nadřízenými dva roky. Nahrávky z předem vybraných koncertů (I/1987; I--II/1988) měly méně napětí než pokoutně kolující kazetové záznamy polozakázaných klubových večerů a také repertoár procedila obvyklá cenzura. Kvůli ní byly i Nohavicovy poznámky k písničkám na pokraji srozumitelnosti. Třeba ta ke Krajině po bitvě, kterou autor „poslal do autorské soutěže Porty a dodnes si myslím, že tam měla zaznít“. Je z toho jasné, že tehdy bylo prostě tabu už samo jméno Nohavica?

I tak je Darmoděj ostrým obrazem talentu tvarovaného mimo tehdy běžné dylanovské a donovanovské vlivy, syceného poslechem Poláků, Okudžavy, Vysockého, a především Kryla. Nohavica ho prý celého uměl zpaměti už v patnácti letech. Ale zatímco Kryl měl svého poetického guru v Nezvalovi, Plíhal v Kainarovi a ti mladší ve Skácelovi, Nohavica si inspiraci pro svou mnohovrstevnatou titulní píseň našel u básníka, který se vymyká uctívání a jehož čas přichází krok po kroku, u Karla Šiktance a jeho Adama a Evy.

V roce 1995 Nohavica písničky přeskupil, některé přidal a pod názvem Darmoděj a další dosáhl za Plíhalovy pomoci ve studiu lepšího zvuku. Právě, že jen zvuku, nikoli ducha.

...Tradiční písničkářské potíže se schvalovateli, povolovateli, zkoušejícími, stěžovateli a nechápavci různých stupňů svou tragikomickou účinností posléze zastínily někdejší zákulisní spor o Nohavicu, aniž by ho jakkoli třeba jen zpřehlednily. Bojiště se ještě zúžilo: každá publicistická zmínka, i pouhé jmenování ve výčtu jiných, každé plakátované vystoupení, natož pak taková Lucerna nebo Palác kultury se počítají jako výhra, každé neuskutečněné vystoupení (z jakýchkoli důvodů), agenturní odřeknutí, křivé slovo kulturního činitele šestého okresního řádu jako prohra. Je v tom mnoho dobré vůle, statečnosti publicistů a pořadatelů, ale i přibližnosti, opatrnosti, hýčkání a plakátovosti. Samozřejmě: když pomáháme tonoucímu, nevyčítáme mu při tom, že často chyběl při hodinách plavání ...