Básně_Sládek_V001_o

Společná část maturitní zkoušky

Český jazyk a literatura – vyšší úroveň obtížnosti

Pracovní list

Josef Václav Sládek

Básně

Výňatek

Umělecký text

O NĚČEM PŘEMÝŠLÍM.

O něčem přemýšlím, sám nevím, co mi schází,

cos jen jak v stroji když se něco hatí,

vím jen, že mysl do temna se tratí

a tmou čím dál tím víc to v srdci mrazí.

Něčeho vzpomínám, sám nevím, co mne tíží,

tvář jiných, má se potácí tu maně,

vím jen, že oči zakrývám si v dlaně,

a lící se mi horká slza plíží.

Dob štěstí vzpomínat, jež nevrátí se zpět

a nemít nic, po čem už člověk touží

a slyšet chřest jen olovněných let

a nevědět, proč dál se život plouží,

Snad jen to jediné, co ještě zbývá,

ty vzpomínky by spláchla řeka líná –

O něčem přemýšlím a myšlenka to divá

a anděl můj nade mnou ruce spíná.

Neumělecký text

Znal křišťálovou studánku

Nové vydání básnického díla Josefa Václava Sládka připomíná, že Sládek nebyl jen autor „čítankové“ poezie pro děti. Třebaže jeho verše vznikaly před více než sto lety, i dnes stojí za to je pro sebe objevit.

Smrt jako láska

Sládkovo dílo, to jsou bezmála čtyři desítky let jeho života. Prošlo celou řadou proměn. V době studií vyjadřoval tento rodák ze Zbiroha svou nespokojenost s venkovským, starosvětským prostředím, ve kterém vyrůstal a z něhož doslova utekl do Ameriky. Společenské dění jej navíc podnítilo, aby se stal mluvčím takzvané české omladiny v almanachu Ruch (1868). Jiný tón měly zanedlouho jeho básně ovlivněné americkou zkušenou.

A tak je už prvotina Básně (1875) průřezem více než sedmileté tvorby, lidského i tvůrčího dozrávání, překladové činnosti. A naopak, odmítaného chleba největší krajíc: po letech se Sládek ve sbírce Selské písně (1890) vrací ke svým kořenům a stylizuje svého lyrického mluvčího do postoje a projevu venkovana.

Ale jaká vlastně je Sládkova poezie? Tu idylická, mnohem častěji elegická. Velmi intimní i společenská, vlastenecká. Editor Milan Jankovič je přesvědčen, že přes osobní nespokojenost, nemoc i smrt první ženy je základ Sládkovy tvorby ještě hlubší. Ať už sám prožíval cokoli, dokázal Sládek vyjádřit původní a úhrnnou básnickou zkušenost. Často velmi zhuštěně, ve zkratce: „A kdo, teto, bude s náma, / se mnou, s tátou, u nás, tady? / Bůh je všady – / Kde je máma –? (Kde je máma?) Nepřekvapí proto, že se Jan Neruda o Sládkovi vyjádřil jako o básníkovi bez „jediné liché fráze“.

Jak upozornil Miroslav Červenka, patří Sládek (spolu s Nerudou, Macharem, Tomanem či Halasem) mezi básníky „dvou principů“: pracoval s písňovou melodičností, kterou s různou intenzitou narušoval tím, že sémanticky a intonačně osamostatňoval slovo. Nepravidelnosti v délce i stavbě slok, intonační přerývanost, mluvnost nebo až drsnost znamenaly originální básnický výraz především v rané básníkově tvorbě. Sládek byl smutný básník. Asi proto mu nejlépe vyhovovala elegie, lyrická píseň, která vyjadřovala smutek ze smrti, neštěstí i zklamání. Nemá vyhraněný tvar, je působivá spíše svými pocity – nostalgií, steskem, obžalobou: „O něčem přemýšlím, sám nevím, co mi schází, / cos jen, jak v stroji když se něco hatí“ (O něčem přemýšlím).