Esej Strýček Váňa

Strýček Váňa

Pro svou esej jsem si vybrala knihu od Antona Pavloviče Čechova Strýček Váňa z velmi jednoduchého důvodu – měla nejméně stránek. Po začtení do knihy jsem ovšem zjistila, že samotný děj tak úplně jednoduchý nebude. Ačkoliv některé z postav tohoto scénáře mají mezi sebou záporné či kladné vztahy, samotný děj postrádá klasickou zápletku, kterou očekáváme od většiny literárních děl.

Jednou z hlavních myšlenek díla, která mě při čtení provázela je promarněný život. Čechov na příkladu Ivana Vojnického vlastně popisuje to, co se dle mého názoru honí v hlavách mnohých stárnoucích lidí, kteří si uvědomují, že jejich život byl a je příliš jednotvárný. Tito lidé nemají sílu něco změnit, čekají na zázrak, který ovšem nepřijde. Lidé by si měli uvědomit, že svůj život žijí jen jednou a měli by tak každý den prožívat naplno nebo alespoň najít v každém dni jednu pozitivní myšlenku či událost, kterou prožili. Pokud jsme ve společnosti lidí či přátel, které máme rádi, život si hned užíváme o něco lépe. Největší chybou je ztrácet drahocenný čas přemýšlením nad věcmi, které již nemůžeme změnit či nijak ovlivnit.

Další myšlenkou protkanou do tohoto příběhu je láska. To je věčné a nesmrtelné téma. Láska může mít mnoho podob - rodičovská, milenecká, láska k sobě samému, láska k přírodě, …Čechov zde dle mého názoru popisuje lásku nenaplněnou. Nikdo si nemůže ničí lásku vynutit a pro některé lidi je v lásce důležitější vnější krása a půvab než samotná povaha člověka. Já sama samozřejmě dám na první dojem, ale z vlastní zkušenosti vím, že když někoho lépe poznám, strávím s ním společné chvíle, není už důležitý vnější obal, ale vnitřní hodnoty člověka.

Myšlenka, o které jsem přemýšlela a zároveň v samotném díle chyběla, je odpuštění. Místo odpuštění přichází pouze útěk od problému. To poukazuje na lidskou zbabělost, hrdost, sobeckost a vlastní pohodlnost. Dnešní svět je rovněž plný sobeckých lidí zaměřených pouze na sebe, na své vlastní potřeby a zájmy. Tito lidé postrádají schopnost přiznat porážku, nebo jen před druhými říci, že se mýlí nebo, že udělali chybu. Jejich vlastní ego jim to nedovoluje. Neuvědomují si, jak by se všem lépe žilo, kdyby odpouštět uměli všichni.

Při čtení této knihy jsem vlastně celou dobu přemýšlela, že problémy hlavních hrdinů na ruském venkově jsou naprosto totožné s problémy současné společnosti. Tyto problémy je téměř nemožné vymýtit, lidé jsou nepoučitelní, opakují vzorce chování svých předků. Z tohoto díla si ovšem odnáším ponaučení, že je důležité o problémech hovořit a nezametat je pod koberec, abych byla lepším a ohleduplnějším člověkem. Každý by měl začít sám u sebe a žít svůj život tak, aby se za něj nemusel stydět on sám ani lidé, kteří ho obklopují.