Slohotvorní činitelé, funkční styly

Slohotvorní činitelé, funkční styly

• slohotvorní činitelé – souhrn komunikativních podmínek v jedinečné komunikační situaci

• projev vzniká za určitých podmínek – ovlivňují výstavbu projevu

(někdo – někoho – někde – o něčem –s jistým záměrem –pomocí výraz.prostř. -informuje)

autor adresát prostředí téma funkce projevu jazykové, nejaz. prostředky

1. subjektivní slohotvorní činitelé – podmínění osobností autora

• pohlaví (styl mužský, ženský) – rozdíl v strategii, míra emociálnosti atd.

• věk (styly různých věkových skupin), rozdíly v slovní zásobě, míře dodržování spis. normy

• všeobecné vzdělání – styl vzdělaných x nevzdělaných

• odborné vzdělání, zaměstnání – profesní styly

• výrazová schopnost a pohotovost, talent

• zájmy

• psychický typ – charakter, intelekt, emocionalita

• stanovisko autora k projevu (vážné, humorné, znevažující)

každý člověk má svůj individuální styl – styl jednotlivce, jednoho autora; nejzřetelnější je v umělecké tvorbě (Čapkův styl – sklon k hovorovosti, Vančurův styl – sklon ke knižnosti)

1. objektivní slohotvorní činitelé (obecné platnosti) – autor k nim musí přihlížet, je jimi vázán

• zaměření, cíl, funkce projevu – v běžném hovoru vyjadřování prosté (něco sdělit), v odborném projevu odborné (poučit), v publicistickém přesvědčivé, informující (pro něco získat), v uměleckém estetické, citově působivé (vliv na rozum i cit)

• situace, časový prostor

projevy připravené (uspořádanější, promyšlenější) x nepřipravené (spontánní)

• kontakt mezi autorem a adresátem

přítomnost adresáta (přímá nebo zprostředkovaná), nebo nepřítomnost

• druh dorozumívacího textu: dialog (oboustranný) x monolog (jednostranný)

• prostředí: oficiální, veřejné (styl oficiální) x neoficiální, soukromé, až intimní (styl familiární)

• zřetel k adresátovi (komu je projev určen – dětem, odborníkům, studentům)

• činitel jazykový – určuje formu: projevy mluvené x písemné

Funkční styly

1. Styl prostě sdělovací. V projevech s funkcí prostě sdělovací nejde o nic jiného než o to dorozumět se. Do této oblasti patří všechny běžné rozmluvy, zprávy, oznámení, upozornění, jednoduché popisy a vyprávění. Tyto projevy se vyznačují volbou nehledaných slov, jednoduchou větnou stavbou i jednoduchou kompozicí. Využívání ustálených konverzačních obratů, oslovovacích výrazů (lidičky), ukazovacích zájmen, samostatných větných členů, vsuvek a elips (Třešně, ty mi chutnaly nejvíc. Nevím co dřív.), kontaktových a apelových výrazů (to víte), expresivních prostředků, parazitních slov (prakticky, vlastně).

2. Styl odborný. Cílem vědeckého projevu je podat přesné, výstižné a úplné poučení o zkoumaném jevu. Přesnosti a jednoznačnosti se dosahuje důsledným užíváním vědecké terminologie a propracovanou větnou stavbou. Podle stupně odbornosti můžeme odborný styl členit na styl vědecký, prakticky odborný a popularizační.

3. Styl administrativní. Styl informativní a věcné komunikace (někdy bývá přiřazován k stylu odbornému), vyčlenil se z odborně praktické oblasti. Užívá se zde mnoho ustálených prostředků a mnohdy i celých formulací (přesné, až stereotypní vyjadřování).

4. Styl publicistický. Je to styl novin, časopisů a publikací věnovaných aktuálním společenským otázkám a styl projevů řečnických. Cílem těchto projevů je poučení, vzdělávání a informace, přesvědčování (získávání, ovlivnění). Požadavkem na publicistický styl kladeným je aktuálnost a pravdivost, všeobecná přístupnost a srozumitelnost, variabilnost a působivost, originalita, výrazová úspornost. Aby bylo publicistické vyjadřování působivé, užívají autoři hojně aktualizovaných pojmenování, zvláště obrazných, slov citově zabarvených, vzbuzují zájem čtenářů přitažlivými nadpisy. Uplatněny jsou rovněž automatizované výrazy a publicistická frazeologie (nebezpečí schematičnosti).

5. Styl umělecký. Základem díla bývá zpravidla jazyk spisovný, ale autoři využívají nejednou i prostředků jiných útvarů národního jazyka. Způsob využití jazykových prostředků tu bývá neobyčejně rozmanitý. V některých dílech, zvláště ve veršované poezii, vystupuje jazyková stránka a její jednotlivé složky (např. rytmus nebo obraznost) velmi silně do popředí. V jiných, např. v dramatu, se však často jazykové vyjádření neliší nápadněji od běžné řeči.