Vývojový tendence současné češtiny, norma a kodifikace

Vývojová tendence současné češtiny, norma a kodifikace

Vývojová tendence současné češtiny

• současný jazyk – z posledního půlstoletí

• nerovnoměrnost vývoje

• vývoj – nejrychleji ve slovní zásobě – nutno pojmenovávat nové skutečnosti, pomaleji v gramatické stavbě, syntaxi

• dynamičnost vývoje

1. zdánlivě protikladné procesy

demokratizace x intelektualizace

rozšíření spisovné češtiny vliv vědeckotechnického rozvoje

(vliv školy, vzdělání)

terminologizace x determinologizace

růst počtu termínů přechod termínů do oblasti méně odborné

integrace x funkčně stylová diferenciace

stírání nářečních rozdílů např. osamostatnění publ. stylu

1. stylové posuny v současné češtině

osa hovorovost – neutrálnost – knižnost (častěji)

osa knižnost – neutrálnost – běžná slovní zásoba (méně často)

1. přejímání slov – internacionalizace jazyka

Norma a kodifikace

• jazyková norma – soubor uznávaných, ustálených jazykových prostředků mluvnických i slovních a závazných způsobů (pravidel) jejich užívání

• existuje v jazyce samém

• vytváří se postupně v dorozumívacím procesu

• mění se (velmi pomalu) – pružná ustálenost, ne strnulost; přesto zaručuje stabilitu, jednotnost moderního jazyka

• týká se pravopisu, výslovnosti, tvarosloví

• kodifikace – zpracování jazykové normy („uzákonění“)

• vystihuje normu, zachycuje, popisuje, vykládá ji a pečuje o ni

• slouží k poučení uživatele – nutnost dodržovat ji

• podporuje vývojové tendence, uvádí dvojtvary, vývojové varianty

• kodifikace pravopisné normy – jednoznačná, podrobná

výslovnostní normy – méně jednotná

tvaroslovné normy – volnější

• jazykový úzus – jazyková zvyklost, zpravidla nemající celospolečenský dosah; není kodifikována, ani nemá platnost normy

Příklad: Omezená skupinka lidí začne užívat jistý slovní tvar – ten se tím pádem stává územ. Postupně se počet jeho uživatelů zvětšuje, až daný slovní tvar nabude dosahu většinově společenského nebo celospolečenského. Jelikož se stal obecně uznávaným a užívaným, přináleží mu nyní status jazykové normy. Kodifikovaným se ale stane jen tehdy, když bude jazykovědci (kodifikátory) zapracován do kodifikační příručky. Přesně ohraničit jednotlivé fáze lze jen těžko, přechod od jazykového úzu k jazykové normě je těžko postižitelný, kodifikace také není důsledně jednoznačná (stejná norma může být v jedné příručce kodifikována, v druhé nikoli).

Základní kodifikační příručky

1. Pravidla českého pravopisu (1993)

2. mluvnice, např. Grepl – Jelínek a kol., Příruční mluvnice (1995)

Čechová a kol., Čeština – řeč a jazyk (1996)

1. jazykový, výkladový slovník, např. Slovník spisovné češtiny (1994) – jednosvazkový, SSČ

Slovník spisovného jazyka českého (1988) – osmisvazkový, SSJČ