10. Na západní frontě klid

Mám čtrnáct dní volny, protože jsem polkl trochu plynu. Celý den sedím v malé zahrádce na slunci. Příměří bude co nevidět, i já už v to věřím. A potom pojedeme domů.

Zde mé myšlenky váznou a ne a nechtějí dál. Co mě neodolatelnou přesilou přitahuje a očekává, jsou pocity. Je to lačná touha po životě, je to pocit domova, je to krev, je to opojení z představy: jsem zachráněn. Ale nejsou to cíle.

Kdybychom se byli vrátili domů v roce šestnáctém, byli bychom z bolesti a síly našich prožitků rozpoutali vichřici. Vrátíme-li se nyní, vrátíme se unavení, rozpadlí, vyhořelí. Z kořenů vyvrácení a bez naděje. Už nedokážeme vpravit se do života. Vyznat se v životě.

Také nám nebudou rozumět – neboť před námi roste pokolení, které sice strávilo ta léta zde spolu a s námi, jež však předtím už mělo postel a povolání a vrátí se do svých starých pozic, v nichž na válku zapomene – a za námi roste pokolení podobné nám, jací jsme bývali, a to nám bude cizí a odsune nás stranou. Jsme zbyteční sobě samým, porosteme, někteří se přizpůsobí, někteří se podvolí a mnozí budou bezradní – léta se rozutekou a nakonec zahyneme.

Ale je také docela možné, že všechno, co si myslím, je toliko melancholie a smutná bezradnost, poprašek, jejž vítr odfoukne, jen co zase stanu pod topoly a budu naslouchat jejich šumění. Není myslitelné, že je veta po tom měkkém, co zneklidňovalo naši krev, že zmizelo to neurčité, ohromující, nadcházející, budoucnost o tisíci tvářích, ta melodie ze snů a knih, šelest a předtucha žen, není přece možné, aby to všechno bylo zaniklo v bubnové palbě, v zoufalství a v botelech pro mužstvo.

Stromy zde svítí pestře a zlatě, jeřabiny se rdí v listoví, solnice bílé ubíhají k obzoru a kantýny hučí mírovými pověstmi jak úly.

Povstávám.

Jsem velmi klidný. Nechť si přijdou měsíce a léta, nic mi už nevezmou, už nic mi vzít nemohou. Jsem tak sám a tak prostý všeho očekávání, že jim bez bázně mohu hledět vstříc. Ještě je v mých rukou a očích život, jenž mne pronesl těmi léty. Zda jsem ho překonal – to nevím. Ale pokud tu je, dotud si bude hledat cestu, nechť to, co ve mně říká „já“, bude či nebude chtít.

Padl v říjnu 1918, v den, jenž byl na celém bojišti tak tichý, že se zpráva vrchního velitelství omezila na větu: Na západní frontě byl klid.

Klesl tváří k zemi a ležel, jako by spal. Když ho obrátili, bylo vidět, že se nemohl dlouho trápit – výraz jeho obličeje byl tak klidný a vyrovnaný, až se zdálo, jako by byl málem spokojený, že to vzalo takový konec.

Kontext autorovy tvorby:

• naturalistická tvorba – popis nezkreslené reality

• časté opakování motivů

• tvořil zejména díla s protiválečnou tématikou

• laciná sentimentalita

• vyumělkovanost dějových konfliktů

• romány spojeny s 1. světovou válkou: