Buď, prosím tě, zticha_V001_o

Společná část maturitní zkoušky

Český jazyk a literatura – vyšší úroveň obtížnosti

Pracovní list

Raymond Carver

Buď, prosím tě, zticha

Výňatek

Umělecký text

Kde jsou všichni?

Něco jsem viděl. Přijel jsem k matce, že tam pár nocí budu spát; už jsem byl nahoře na schodišti, když jsem ji uviděl, jak se na pohovce líbá s nějakým pánem. Bylo léto, dveře dokořán a barevná televize puštěná.

Matce je pětašedesát a je sama. Je členkou klubu nezadaných. Ale i když tohle všechno vím, tak to nebylo jednoduché. Stál jsem na posledním schodu, držel jsem se zábradlí a díval se, jak ji muž stále náruživěji líbá na ústa. Byla neděle, asi pět odpoledne. Lidi z domu byli všichni u bazénu. Sešel jsem zase po schodech dolů k autu.

Od toho odpoledne se toho hodně stalo a celkem vzato je teď situace lepší. Ovšem v době, kdy měla matka ty svoje náhodné známosti, jsem já neměl práci, chlastal jsem a byl jsem dost mimo. Zcvokly se i moje děti a taky moje žena byla cvok – ta měla „cosi“ s nezaměstnaným leteckým inženýrem, kterého potkala na terapii v protialkoholním klubu. Byl to taky cvok. Jmenoval se Ross a měl pět nebo šest dětí. Kulhal, protože ho první žena kdysi střelila puškou do nohy. Teď žádnou ženu neměl - chtěl tu mou. Nevím, co nám v té době všem běželo hlavou. Objevila se u něj a zase zmizela druhá žena, ale do stehna ho před léty střelila žena první; způsobila mu to kulhání a asi tak každých šest měsíců ho kvůli nezaplaceným alimentům hnala k soudu nebo i do vězení. Dnes už mu přeju jen to nejlepší, ale tehdy to bylo jinak. Nejednou jsem v té době poznamenal něco o zbraních. Říkal jsem to své ženě, řval jsem to na ni: „Já ho zabiju!“ Jenže nikdy k ničemu nedošlo. Život škobrtal dál.

Výňatek

Neumělecký tex

Ještě rok po smrti Raymonda Carvera si ho stále spojuju s touto představou: lidé se k němu naklánějí a usilovně naslouchají. On totiž mluvil nezřetelně. T. S. Eliot jednou Ezru Pounda označil za „člověka, který se snaží někomu silně nahluchlému sdělit, že v domě hoří“. Raymond Carver působil přesně opačně. Pokoj by mohl být plný kouře, plameny už by olizovaly koberec a teprve pak by Carver řekl: „Začíná tu snad být trochu horko, ne?“ A vy byste seděli na židli zlomení v pase: „Co si to říkal, Rayi?“ Carver byl zvláštní učitel – nikdy nenaléhal, málokdy prosazoval svůj názor.

Jednou jsem byl svědkem Carverova dvouapůlhodinového interview. Žena, která kladla otázky, přisunovala magnetofon blíž a blíž a nakonec Carvera požádala, aby si ho položil na klín. Pár dní nato blízka zoufalství telefonovala – Rayův hlas nebylo na pásce skoro slyšet.

Tak tedy říkám, že mumlal, ale jestliže jsem to kdysi považoval za jakýsi tik, jako když někdo lupe klouby prstů nebo si podupává nohou, dnes si myslím, že to vyplývalo z Carverovy pokory a hluboké, téměř posvátné úcty, kterou choval k jazyku, a přesvědčení, že se slovy je třeba zacházet nesmírně opatrně. Jako by bylo téměř nemožné říci to, co říci chcete. Jako by to mohlo být dokonce nebezpečné. Když mluvil o psaní – ve třídě nebo v obýváku – člověk tušil, že má před sebou spisovatele, který má rád slova velkých mistrů, po nichž jazyk převzal, a obává se, že tohoto cenného nástroje nebude hoden. Tento respekt před jazykem a pokora hraničící až s posvátnou hrůzou jsou cítit z každé Carverovy věty.