Jsme tady_V001_o

Společná část maturitní zkoušky

Český jazyk a literatura – Vyšší úroveň obtížnosti

Pracovní list

Jan Balabán

Jsme tady

Výňatek

Umělecký text

Rozsvítil si svíčku, jako by věděl, že umře. Ale spíš chtěl mít jen nějaké světlo v domě. Aspoň plamének v tom šeru, které v pozdním říjnu sestupuje z lesů do údolí už brzy odpoledne. Hleděl na hořící knot a říkal si, dokud ho vidím, jsem tu. Ale jeho pohled se rozdvojoval a on pořád viděl plaménky dva, jako dvě hvězdy hořící těsně vedle sebe. Jen s velkým vypětím je přinutil ke konjunkci, aby zas zahlédl stonek svíčky a jazyk plamene, ale sotva trochu polevil, plamen se rozskočil ve dva. Nemohl ho udržet. Cítil, jak hrozná práce to je udržet svět v normálních konturách. Udržet alespoň to nejjednodušší, že jedna svíčka hoří jedním plamenem a ne že mi tu ve světnici pluje hrozivé dvojhvězdí, ze kterého se mi zvedá žaludek. Chtěl jsem jen trochu světla, když se celý můj dům i celý můj život propadá do tmy.

Kdy už ty prášky zaberou? Každé nadechnutí ho tlačilo. Každé zakašlání znamenalo nesnesitelnou bolest. A kašlat musel pořád. Žebra. Musím mít zlomená žebra. Zatracený déšť. Zatracená střecha. Vždycky chtěl mít aspoň střechu nad hlavou, být v teple, nebo aspoň v suchu a nemuset se třepat u dveří jako nezvaný host, a pak stejně nezazvonit a radši to přežít na nádraží nebo v nonstopu schoulený v jediném bezpečí svých loktů na stole. Střecha nad hlavou, nevadí, když trochu teče, hlavně když drží, když udrží v úkrytu to jediné místo, kam za tebou nikdo nesmí. Domov? Na tohle slovo si už Petr netroufal.

Noha se mu smekla na slizké šprušli starého žebříku. Chtěl dát na střechu nějakou lepenku ještě před tím deštěm, který se spustil, právě když zatloukal poslední hřebíky kolem záplaty. Stihl to, ale kurva noha! Skutálel se přes okraj a spadl na hromadu bukových metrů a z nich dolů na zem. Zůstal ležet kousek od ohniště, na kterém v prudkém dešti hasnul oheň pod kbelíkem s térem. Už to ne-na-té-ru-ju. Bolest a šok ho připravily o vědomí.

Vzbudila ho třesavka. Zuby mu jektaly, když se snažil třesoucí se rukou ohmatat krvavou podlitinu na čele. Moc toho neviděl, jako by se mu nějaký otok tlačil do očí, a ty žebra, při každém sebemenším pohybu cítil polámaný koš kolem srdce a plic. Zalykal se hrůzou a slzami a představoval si ostré konce kostí, jak se mu zarývají… Ne, to si nesmím představovat. Sedl si a namáhavě se vyzvracel. Ulevilo se mu, jako by do něj dovnitř proniklo trochu vzduchu.

Není to protržený? Není to protržený? Nevalí tam někde krev do břišní dutiny nebo do plic? Chrchlal a plival to, co mu uvízlo v hrdle. Naštěstí žádná krev. Není to protržený.

Neumělecký text

[…]

Jak již podtitul nové knihy napovídá, navzdory vnější formě povídkového souboru se jedná o dílo v mnoha směrech sepjaté a celistvé – jednotlivé texty v něm obsažené sjednocuje nejen stránka tematická, jak bývá často zvykem, ale též rovina postav, procházejících obvykle hned několika povídkami. Volba podobné kompozice, tedy jakési „novely v povídkách“, odpovídá faktu, že autorovi je vlastní právě vyprávění na menší ploše (v tomto případě zhruba 15-20 stran), jak ostatně dokládají i jeho předchozí tituly, přesto však usiluje o hloubku a plasticitu větších žánrů, které zde dosahuje právě prostřednictvím důmyslné sítě navzájem propojených postav, jejichž výpovědi a osobní hlediska se vzájemně doplňují nebo spolu kontrastují.