Shakespeare - Hamlet

William Shakespeare

Hamlet, kralevic dánský

Autor: William Shakespeare (1564 Stratford nad Avonou – 1616 Stratford nad Avonou)

- Jeden z největších anglických i světových dramatiků

- Autor vrcholného období renesance

- Autor skoro 40 dramat – tragédií, komedií i historických her

- Obrovská fantazie a schopnost vyprávět příběh

- Jeho hrdinové schopni promlouvat o denních starostech i řešit filozofické problémy, jsou strůjci svých osudů; vynikají ženské postavy – jsou nepodřízené a samostatné, činy vyplývají z jejich charakteru, postavy často charakterizuje jazyk

- porušil tradiční jednotu místa, času a děje

- líčí kladné i záporné vlastnosti hrdinů, mísí tragické i komické prvky, střídá prózu s verši

- typický verš blankvers – pětistopý jambický nerýmovaný verš

- dílo: dramata – tragédie: Romeo a Julie; Othello, mouřenín benátský, Macbeth,...

– komedie: Zkrocení zlé ženy, Sen noci svatojánské, Mnoho povyku pro nic,...

– historické hry: Jindřich IV., V., VI., Richard II., III., Julius Caesar,…

tragikomedie a romance s pohádkovými motivy: Cymbelín, Zimní pohádka

Sonety

Kontext:

- evropský humanismus a renesance

- 14. – 17. století

RENESANCE = znovuzrození, objev antiky – z francouzského slova renaissanci, vznikla v Itálii ve 14. stol.

- mohutný umělecký směr, jímž se lidé vymaňovali ze středověkého myšlení

- čerpá z antiky (ve všech oblastech umění), hlavní zájem o člověka, ne o Boha, heslo: ,,carpe diem“ = ,,užij dne“ - vypovídá o životním stylu (bohatá města); důraz na rozum → rozvoj věd

- jednota místa, času a děje

- hl. témata: obyčejní lidé, každodenní život, biblická témata

HUMANISMUS = lidský – z latinského slova humanus = důraz na důstojný život člověka (nadčasové)

- myšlenkový směr zdůrazňující lidskou důstojnost a svobodný rozvoj osobnosti

- typické: středem zájmu je člověk, všeobecný kulturní rozmach, zámořské plavby a vynálezy, vzkříšení antické kultury, rozvoj měst, řemesel, obchodu, vědy, kultury, umění, vynález knihtisku,…

• malířství: Leonardo da Vinci (Mona Lisa, Poslední večeře, Dáma s hranostajem), Sandro Botticeli (Zrození Venuše), Michelangelo Buonarroti (fresky v Sixtinské kapli)

• sochařství: Michelangelo Buonarroti (David)

• 1445 Johann Gutenberg vynalezl knihtisk, 1492 Kolumbus objevil Ameriku, 1512 Mikuláš Koperník napsal, že se Slunce otáčí kolem Země

  další autoři: 1) Itálie – Dante Alighieri (Božská komedie)

  Giovanni Boccaccio (Dekameron)

  Francesco Petrarca (Sonety Lauře)

  2) Francie – Francois Villon (Balada)

  3) Španělsko – Lope de Vega (Fuente Ovejuna = Občí pramen)

  Miguel de Cervantes y Saavedra – Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha

  4) Anglie – Geoffrey Chaucer – Canterburské povídky

  Téma: bezohledná touha po moci se nezastaví ani před násilím a intrikami; snaha Hamleta pomstít smrt svého otce; individualismus a touha po moci = intriky a násilnosti, nešťastná láska Ofélie; úvahy o smyslu života, lidské existence; osamocený jedinec ve světě zločinu a intrik

  Motiv: nenávist, nerozhodnost, pomsta, otec, láska, lži, násilí, smrt, touha po moci, osamocenost

  Časoprostor:

  čas: blíže neurčen – středověk

  prostor: Dánsko, hrad Elsinor

  Kompozice: chronologická, 5 dějství

  Literární druh a žánr: drama, tragédie

  Děj:

  Děj se odehrává převážně na královském hradě Elsinor. Hamletovi, korunnímu dánskému princi, se zjeví duch jeho zesnulého otce. Dozvídá se od něj, že ho zavraždil Hamletův strýc Claudius, když Hamletův otec (dánský král) spal, a to tak, že mu nalil jed do ucha. Po králově smrti si Claudius vzal Hamletovu matku, Gertrudu, a stal se králem.

  Hamlet prahne po pomstě, zcela mu zaměstnala mysl. Předstírá, že je šílený a že má vidiny. Není si zcela jist Claudiovou vinou, předstírání šílenství mu pomůže snáze odhalit smýšlení lidí v jeho okolí. Na hrad přijíždějí potulní herci, Hamlet do jejich hry vloží pasáž rekonstruující otcovu vraždu. Čeká na Claudiovu reakci, Claudius svým útěkem potvrdí svou vinu.

  Hamlet znovu váhá se svou pomstou, když spatřil, že se strýc modlí a lituje svých činů. Hamlet chce matce povědět, že se mu zjevuje otcův duch a že ví, co udělal Claudius otci. Matka i Hamlet slyší, že někdo poslouchá za závěsem a Hamlet v domnění, že tam stojí Claudius, do závěsu bodne dýkou a dotyčného zabije. Vzápětí zjistí, že to byl Polonius, otec jeho milované Ofélie.

  Claudius zjišťuje, že je pro něj Hamlet nebezpečný, a posílá jej do Anglie spolu s Rosencrantzem a Guildensternem, bývalými Hamletovými spolužáky, s tajným dopisem (Hamlet o něm však nemá ani ponětí), aby zde byl Hamlet popraven. Hamlet jeho úklady včas odhalí, dopis vymění za dopis, ve kterém se píše, aby byli popraveni ti, kteří dopis přinesou, tedy Rosencrantz a Guildenstern. Anglický král je skutečně nechá popravit.

  Hamlet se vrací do Dánska, kde se stane svědkem Oféliina pohřbu. Zešílela, protože nemohla přenést přes srdce otcovu smrt, a posléze nešťastnou náhodou utonula. Oféliin bratr Laertes se chce za vraždu svého otce Polonia pomstít. Claudius se spolčí s Laertem a poradí mu, aby Hamleta vyzval na souboj. Pro jistotu dá Laertovi ostrý meč, namočený do jedu, zatímco Hamlet záměrně dostává meč tupý.

  Na závěr dojde k souboji, ve kterém Hamlet, s uzmutým otráveným mečem, zabije Laerta, ale sám je zraněn. Hamletova matka, jako svědkyně souboje, vypije číši otráveného vína, kterou nastražil před soubojem Claudius pro Hamleta. Hamlet umírá na otravu jedem, stihne však ještě zabít podlého Claudia, zbytkem vína, které zabilo královnu Gertrudu.

  Jediný živý zůstal Horacio, jenž o všem vyložil pravdivý příběh. Toto je pro Shakespearovy tragédie typické zakončení – během děje postupně umírají všechny postavy včetně hlavní, která ale zemře až na konci.

  Postavy:

  Hamlet – dánský princ, syn zavražděného krále, spravedlivý, chytrý, nerozhodný – neustále uvažuje nad pomstou; přemýšlí nad lidskou existencí, o smyslu života; vychytralý – po té, co se zjevil otcův duch předstírá šílenství, aby upozornil na vraha svého otce; nesnáší svého strýce Klaudia za to, že zabil jeho otce a oženil se s jeho matkou; za vraždu je vyhoštěn ze země; sám si pokládá mnoho otázek a snaží se na ně sám najít odpověď; rozporuplná postava – na jedné straně citlivý, ale na druhé straně krutý a zahořklý

  Klaudius – poté co zavraždil svého bratra, dánského krále a Hamletova otce (nalil mu jed do ucha), si vzal Hamletovu matku a stal se králem; zlý, zákeřný, podlý – posílá Hamleta do Anglie s dopisem, ať ho popraví; je si vědom svých hříchů, prosí Boha o odpuštění, ale ve svém nitru výčitky necítí

  Gertruda – dánská královna, Hamletova matka, po smrti manžela, se provdá za jeho bratra, zemře poté co vypije otrávený nápoj, který Klaudius připravil pro Hamleta

  Polonius – nejvyšší komoří, otec Ofélie a Laerta, Hamlet ho probodne dýkou skrz závěs (myslel si, že je to Klaudius)

  Ofélie – Poloniova dcera, milovala Hamleta; poté co byl její otec zabit a byla odmítnuta Hamletem, zešílela; umírá, nešťastnou náhodou se utopila

  Leartes – Oféliin bratr, chce pomstít vraždu svého otce, umírá při souboji s Hamletem (meč s jedem)

  Horacio – Hamletův přítel, jediný kdo přežil

  Rosencrantz a Guildenstern – dvořané, bývalí Hamletovi spolužáci

  Jazyk:

  - pro toto drama jsou typické dlouhé filozofické monology, ve kterých se Hamlet zabývá otázkou lidské existence

  - Hamlet se vyskytuje ve dvou jazykových rovinách, v jedné je vážný, rozumný, v druhé rovině se snaží naopak vyjadřovat "šílenství". Když Hamlet předstírá šílenství, tak hovoří ve dvojsmyslných slovních hříčkách, které jsou pro ostatní postavy většinou neprůhledné.

  - Žít nebo nežít – to je oč tu běží

  - Slavný monolog prince Hamleta. Hamlet mluví o smrti a sebevraždě, o bolestech a nespravedlnostech v životě, ale přiznává, že alternativa života by mohla být horší. Monolog slouží k vysvětlení Hamletovy váhavosti nad okamžitou pomstou za smrt otce. Klaudius a Polonius Hamleta špehovali a slyšeli jeho slova, Klaudius je znepokojený a Polonius se dozvídá, že Hamleta ve skutečnosti netrápí "neopětovaná" láska jeho dcery Ofélie. Hamlet po svém monologu osloví přímo Ofélii, následuje dialog plný vzájemných nedorozumění.