Slepé rameno_V001_o

Společná část maturitní zkoušky

Český jazyk a literatura – vyšší úroveň obtížnosti

Pracovní list

Vladimír Körner

Slepé rameno

Výňatek

Umělecký text

Stáli již na kraji města. Měsíc procházel světlým mrakem před nimi. Krčili se za hromadou pražců s jednou puškou, patnácti náboji a pistolí F. N. Windfeld vyskočil Hejmalovi na záda, škrábal nohou po zídce a dopadl za ohradu. Z ohořelých vagónů se kroutil pach spálených hadrů a země. Půda světélkovala.

- Pojď, povedu tě, - šeptal Válek. Znal každý záhyb kolem skladiště. Jeho malá dlaň hřála a tvář zalitá ostrými stíny připomínala skřítka.

- Tady, - sykal konejšivě, - stojí rampa. –

Ale rampa zmizela a rozsvítilo se světlo. Z budky na konci soupravy se ozvalo německé volání. Windfeld zůstal náhle sám ve tmě. Slyšel cvaknutí závěru samopalu, sám neměl nic, jen brýle ho prozrazovaly odraženým světlem. Ohledávalo druhou stranu vagónů a klouzalo po ohořelé rampě k němu. Měl holé ruce a čekal.

Trochu ustoupil do stínu a naposledy se podíval na tmavé nebe. Tápal dlaní při zdi, ale beton byl drsný a nekončil. Světlo se blížilo rychleji. Zastavil se a sňal brýle. Světlo mu šlehlo do tváře a vtom se ozval výstřel. Zakopl o natažený drát a lehl si do strouhy. Černá voda mlaskala. Střely drnčely hvízdavě nad ním a odrážely se v cementových kádích. Mazlavá voda tála trochu dolů. Pak se ozval ojedinělý výstřel a výkřik. Vztyčil se a kolena mu poklesla. Uvědomil si tak, že to dostal někdo jiný.

- To su já, - zvedl ho ze země silný stín. Byl to Válek, - trefil jsem ho v takový tmě a nemám výcvik, - zajíkal se šťastně, - na vojně mě dali k pekařům, když jsem komunista, a koukej, - položil ruku na zábradlí. - Tohle jsou dum-dum. Mohl jsi nějakou krásně dostat. -

Windfeld se dotýkal lehce zubatých otvorů. Zábradlí bylo prostřílené po celé délce. Našel brýle a čistil je.

- Nikde nic, spálený ječmen, - kymácel se proti kolejím Hejmala s pistolí F. N. Z posledního vagónu vypadla nejdříve svítilna, za ní vzápětí divně pokroucené tělo.

- Koupil ji do břicha. Mám ho dorazit? -

- Jdi a seber automat, - řekl Válek.

Windfeld si přidržoval odřený loket. Ještě cítil hlínu na tváři. Nasadil si brýle a kývl nepřítomně hlavou. I dobíjení raněných patřilo k akci.

Neumělecký text

Autorova biografie se do románu promítá vícenásobně, o čemž svědčí fakt, že Vojtěchu Windfeldovi propůjčil den a měsíc svého narození. Přes svou autobiografičnost je příběh konstruován tak, aby nastoloval otázky směřující do oblasti etické a existenciální. To určuje i Körnerův styl. Dramatičnost a napětí dodávají textu nejen dějové zvraty, ale především stálé a mučivé sebereflexe. V podstatě lyrickodramatický způsob výstavby díla se promítá i do četnosti a expresivity metafor, navozujících šerosvitnou amosféru. Přírodní, dějinné a osobní je v nich navzájem propojeno: „…a děti se rodily pokřivené, děti horských podzimů a pijanů a vánic…“ Přírodní motiv často předznamenává charakter postavy či dějové peripetie.[…]