Šťastný Jim_V001_o

Společná část maturitní zkoušky

Český jazyk a literatura – vyšší úroveň obtížnosti

Pracovní list

Kingsley Amis

Šťastný Jim

Výňatek

Umělecký text

„Ano, já vím, pro mladé lidi je těžké se usadit, když dostanou první místo. Člověk se nemůže divit, po válce a vůbec. Znal jste mladého Faulknera? Je teď v Nottinghamu; přišel k nám v roce devatenáct set,“ odmlčel se, „čtyřicet pět. Celkem vzato, za války hodně prodělal; nějaký čas byl na Dálném východě, chápete, u námořního letectva, a pak ho poslali zpátky na Středozemní moře. Vzpomínám si, jak mi vyprávěl, že si těžko zvyká na nový způsob myšlení a jak se těžko ovládá…“

Aby někomu nedal přes hubu, pomyslel si Dixon. Chvíli počkal a potom, když se Welch znovu odmlčel, pravil: „Ano, ovšem, a je to dvojnásob obtížné, když člověk nemá jistotu, co se týče místa. Pracovalo by se mi daleko lépe, víte, kdybych měl pocit něčeho definitivního…“

„Máte pravdu, nejistota je velkým nepřítelem soustředění. A samozřejmě, jak člověk stárne, dokáže se čím dál tím méně soustředit. Je úplně neuvěřitelné, jak některé maličkosti, kterých si v mládí člověk nevšímal, dovedou rozptylovat, když… když je člověk starší. Pamatuji se, jak tady svého času zařizovali novou chemickou laboratoř, tedy, říkám novou, ale dnes už se o ní samozřejmě dávno nemůže mluvit jako o nové. Ale tehdy, bylo to několik let před válkou, začali stavět takhle kolem velikonoc a míchačka na cement nebo co to bylo…“

Dixon by byl rád věděl, může-li Welch zaslechnout, jak skřípe zuby. Jestliže tomu tak bylo, nedával to najevo. Jako boxer, držící se po deseti kolech ještě stále na nohou, Dixon ze sebe vypravil: „Mně by se tu všechno úžasně líbilo, jen kdybych se zbavil té hlavní starosti.“

Welchova hlava se zvolna zdvihla jako hlaveň staré houfnice. Na tváři se mu rychle usazoval udivený výraz. „Nevím, v čem…“

„Trvalé jmenování,“ řekl Dixon hlasitě.

Udivený výraz zmizel. „Ach tak. Vy máte ale, Dixone, zkušební lhůtu dva roky, ne jeden. Stojí to přece ve vaší smlouvě černé na bílém. Dva roky.“

„Ano, já vím. Ale to jenom znamená, že nemohu být natrvalo přijat před uplynutím dvou roků. Neznamená to, že bych nemohl být… že by mi nemohla být na konci prvního roku dána výpověď.“

„Ne, ne,“ řekl Welch přátelsky. „Ne.“ Otázku, zda tím posiluje Dixonovu zápornou větu nebo zda s ním nesouhlasí, nechal otevřenou.

„Na konci prvního roku mohu přece dostat výpověď. Nebo ne, pane profesore?“ řekl Dixon spěšně a přitiskl se zády k opěradlu židle.

„Ano, to není vyloučeno,“ řekl Welch tentokrát chladně, jako by byl nucen k nějakému ústupku, který, ačkoliv byl teoreticky možný, se neslušelo na něm žádat.

„Mne by prostě zajímalo, jak to dopadne.“