Vita Caroli_V001_o

Společná část maturitní zkoušky

Český jazyk a literatura – vyšší úroveň obtížnosti

Pracovní list

Karel IV.

Vita Caroli

Výňatek

Umělecký text

Když jsme pak přišli do Čech, přihodilo se, že jsme přijeli do Staré Boleslavi do Toušeně; když se nás počal zmocňovat spánek, dostavilo se nám silné přemítání o těchto slovech evangelia: „Podobno je království nebeské pokladu skrytému na poli“ atd., která se čtou na den svaté Ludmily. A tak počav přemítat o nich ve snách, vykládal jsem je. Probudiv se pak podržel jsem ještě v paměti obsah první části evangelia a tak s pomocí boží a milostí jsem dokončil výklad, jenž se počíná: „Podobno je království nebeské“ atd.

Bratři! Obsah svatých evangelií nedovede nikdo plně vysvětlit, protože jejich smysl je tak hluboký, že nikdo nemůže vznešenost jejich pravd postihnout a sdostatek jejich význam vypovědět. O tom praví Pavel v listě: „Ó hlubokosti bohatství, moudrosti a poznání božího. Jak nevyzpytatelní jsou soudové jeho a nevystižitelné cesty jeho.“ A týž: „Neboť kdo poznal mysl Páně neb kdo se stal jeho rádcem?“ Proto pokud mi bylo dáno shůry od boží milosti, od níž „všechen úděl nejlepší a každý dar dokonalý shůry sestupuje“, jak píše Jakub ve svém listě, chci vám něco napsat k porozumění tomu svatému evangeliu a prosím vás, abyste to bratrsky přijali a s upřímností čistého srdce o tom uvažovali.

Zajisté jste slyšeli, drazí, že Matouš přirovnává v tomto podobenství království nebeské k pokladu ukrytému v poli, kterýmžto pokladem se vlastně míní Duch svatý, jejž člověk nachází skrze lásku a milost Ježíše Krista, neboť slíbil jej svým věrným v evangeliu Janově řka: „Prositi budu Otce a jiného utěšitele dá vám, aby s vámi na věky zůstal, ducha pravdy.“ Polem pak nebo zemí, v níž se onen poklad nachází, se míní srdce člověka, kam člověk zasévá skutky dobré i zlé, které nakonec přinášejí své duši ovoce, podle toho, jak je tam zaséval.

Výňatek

Neumělecký text

Karel IV. hovořil několika jazyka, jenom češtinu se musel po návratu do Čech doučit. Vzdělaný a cílevědomý následník trůnu, od roku 1334 moravský markrabě (do 1349), záhy rozpoznal slabiny otcovy jednostranně prozápadně orientované politiky a poučil se z nich.

Přemyslovské Čechy ustanovil základním kamenem dynastické politiky a východiskem pro vlastní mocenské plány. Znovu se opřel – alespoň v omezené míře – o českou šlechtu a využil přátelských vztahů s avignonským papežem Klimentem VI. (1292–1352) k povýšení pražského biskupství na arcibiskupství.

Přes osobní spory se svým otcem založili společně stavbu pražské gotické katedrály budované nad hroby českých svatých patronů Václava, Víta a Vojtěcha, později Karel jejich sbor rozšířil o burgundského krále sv. Zikmunda. Jako hluboce věřící křesťan si přitom dobře uvědomoval, co znamená víra v Boha a jak zázračnou moc mají ostatky svatých. Pražský chrám Karel IV. obdaroval významnými relikviemi náruživě shromažďovanými po celé Evropě. Kult zemských patronů tak povýšil na významnou součást státně dynastické reprezentace a darování ostatku některého z nich bylo pak třeba vnímat – řečeno diplomatickým jazykem – jako výraz přízně a nejužšího spojenectví. Jestliže kult sv. Václava, Karlova přemyslovského předchůdce na českém trůně, měl symbolizovat ideu Českého království, byla pro Karla IV. ztělesněním myšlenky císařství úcta k zakladateli středověké Říše římské a svatému jmenovci, Karlu Velikému. K jeho hrobu v Cáchách věnoval zbožný Lucemburk řadu nejrůznějších darů – kromě vzácných relikvií osazených do nákladných zlatnických schrán se podílel finančně na výstavbě prostorného gotického chóru tamního minsteru, v němž také založil oltář zasvěcený památce českého knížete sv. Václava.