De profundis_V001_o

Společná část maturitní zkoušky

Český jazyk a literatura – vyšší úroveň obtížnosti

Pracovní list

Oscar Wilde

De profundis

Výňatek

Umělecký text

Každému z nás určen byl jiný los, svoboda, radosti, požitky, blahobyt. Mně připadl los veřejné hanby, dlouhého věznění, bídy, úpadku, ponížení, ale nejsem toho hoden – aspoň teď ještě ne. Vzpomínám si, že jsem říkával, že bych si troufal snést skutečnou tragédii, kdyby ke mně přišla v purpurovém plášti a v masce vznešené bolesti, že však je strašlivou vlastností moderní doby, že strojí tragédii v roucho komedie, čímž se veliká zažití jeví všedními nebo groteskními nebo beze stylu. Pro moderní život je to celá pravda. Pro skutečný život platilo to snad vždycky. Řeklo se, že všechna mučednictví zdála se sprostá těm, kdo je viděli. Devatenácté století není výjimkou z pravidla.

Na moji tragédii bylo vše ohyzdné, sprosté, odpuzující, bez stylu; náš oblek sám dělá nás groteskními. Jsme šašky smutku. Jsme klauny se zlomeným srdcem. Naším zvláštním určením je působit na svaly smíchu. 13. listopadu 1895 dopravili mne z Londýna sem. Ode dvou do půl třetí hodiny odpolední bylo mi tehdy stát v trestaneckém ústroji a v poutech na prostřední platformě nádraží Clapham Junction, vystaven pohledům všech lidí. Vyvedli mne z nemocnice, aniž jsem o tom do poslední chvíle věděl. Byl jsem nade všechno groteskní. Každý se smál, když mne viděl. Při každém vlaku, který přibyl, přibývalo diváků. Bavili se bezmezně. To bylo ovšem potud, pokud nevěděli, kdo jsem, když se o tom dověděli, smáli se ještě více. Půl hodiny stál jsem tak v šedivém listopadovém dešti, v kruhu chechtající se lůzy.

Ještě rok po tom, co se mi to přihodilo, plakal jsem den co den v tutéž hodinu a vždy stejně dlouho. Není to tak tragické, jak vám to asi zní. Těm, kdo sedí ve vězení, jsou slzy součástí denního života. Den ve vězení, kdy nepláčeme, je den, kdy je srdce tvrdé, nikoli den, kdy je srdce šťastné.

Ano, začal jsem opravdově litovat více lidí, kteří se mi smáli, než sebe samého. Neboť když mne viděli, nestál jsem na svém piedestalu, stál jsem na pranýři. […] A posmívat se trpící duši je hrozné. Kdo tak jedná, vede ohyzdný život.

Výňatek

Neumělecký text

GROTESKA

( z it. grotta = jeskyně) – 1. označení pro různé umělecké žánry (malířství, divadla a filmu; v literatuře zejména povídky a dramatu, též románu), které se vyznačují zvláštním způsobem uměleckého ztvárnění skutečnosti. Groteskno jako obecně estetický fenomén (stejného řádu jako např. humor) vzniká úzkým spojováním prvků navzájem výrazně heterogenních (protikladných a protismyslných), a to jak reálných, tak fantastických nebo až do absurdního paradoxu deformovaných. Z takto kontrastní a zdánlivě protismyslné jednoty vyrůstá zvláštní perspektiva v nazírání skutečnosti jako nepřehledné a nesmyslné, popřípadě nepřátelské; v groteskách zpravidla převažuje buď drastická, nebo bláznivá komika, popř. démoničnost.