Faidra_V001_o

Společná část maturitní zkoušky

Český jazyk a literatura – vyšší úroveň obtížnosti

Pracovní list

Jean Racine

Faidra

Výňatek

Umělecký text

OINONA: Proč dávat vítězství pak Théseovu synu?

A pročpak se ho bát? Nařkněte ze zločinu,

jímž chtěl vás obtížit, vy jeho nejdříve!

Kdo vám co dokáže? Vše proti němu je:

meč, který v rukou vám nechal tak nenadále,

váš zmatek nynější, žal, jenž vás trápil stále,

nářky a stížnosti, o nichž král dobře ví,

i to, že přála jste si jeho vyhnanství.

FAIDRA: Jak to mám dokázat, když vím, že vinu nemá?

OINONA: Mně zcela postačí, budete-li vy němá.

Jako vy bráním se v úzkostech výčitkám

a raděj čelila bych smrti nástrahám.

Však vím, že v tom je lék, jak zachránit vám žití.

A za ně hodlám vším, má paní, zaplatiti.

Proto já promluvím. Král, třeba rozhořčen,

pomstí se synovi vyhnanstvím pouhým jen.

Otec, byť trestal snad, zůstává otcem stále.

Trest lehký rozptýlí hněv jeho v chvíli malé.

Když člověk nevinný za oběť dáván jest,

pak aby zachránil vám ohroženou čest.

Toť vzácný poklad je, jenž nesmí zmařen býti

a jeho příkazům se nutno podrobiti.

K záchraně vaší cti, jež raněna je dost,

vše nutno v oběť dát, byť i to byla ctnost.

Už jdou. Hle, Théseus!

FAIDRA: Ach, vidím Hippolyta.

V těch zracích nestoudných má záhuba je skryta.

Dělej, cokoli chceš, v tvých rukou nyní jsem.

Sama nic nezmohu v svém zmatku nesmírném.

(překlad G. Francl)

Výňatek

Neumělecký text

Národní divadlo, 31. III. Faidra. Napsal Jean Racine. – Co pro věky zůstane, je nezadržitelné zlo čtvrtého a pátého dějství, drama Oinonino a velikolepá, až moderní sexuologická studie Faidřiny vášně.

[…]

Dostalova režie pojímá „Faidru“ v celku především jako problém přednesový a výtvarný. Viděli jsme v Hofmannově abstraktně antické architektuře každý akt v jiné, mistrně volené barvě osvětlen, dikci soustředěnou ostře veršově a obraz jevištní prokomponován do bezvadné malířskosti. Klasický, pevně vázaný spád intonace však stejně jako pohybová skladba mají moderní citlivost, nervovost až křehkou, jež se utrpením spaluje mezi tvrdostí vybroušeného verše a psychologickou představivostí. Nicméně počátek tohoto neobyčejně kultivovaného představení nechává nás, z části zásluhou Racinovou, dosti chladnými, až ve druhé půli, kromě grandiosní Oinovy pí Hübnerové a pí Vrchlické v přejemné a vysoce inteligentní Aricií, rozehříváme se pro Karenova spíše mužného než citového Hippolyta, pro výborného, nesmírně lidsky jednoduchého, až suchého Thesea př. Vydrova a vrcholný rozmach pí Dostalové. Pronikavá síla jejích obratů ode chvíle, kdy Faidra, poslouchajíc rad Oinoniných, pomluví Hippolyta a rozpoutá katastrofu, jest oné ražby, pro kterou právě Leopolda Dostalová je Leopoldou Dostalovou. Hrdinská velikost zůstane nám u ní bližší erotických problémů, a její Faidra správně těží více z této než z oněch.