axiologie a estetika

Estetika

Hegel

Za estetiku považuje Hegel pouze vědu o smyslech a pociťování, veškerá přírodní krásna z estetiky vylučuje. „Neboť umělecká krása je zrozená z ducha a duchem obrozená, a čím stojí duch a jeho výtvory výše než příroda a její zjevy, tím je též umělecké krásno výše než krása přírody.“

Umělecká krása stojí tedy podle Hegela výše než krása přírodní. Všechno krásné je skutečně krásné podle něj jen tehdy, pokud má nějakou účast na tomto vyšším krásnu a pokud je z něj zrozeno.

Podle Hegela je krása smyslový projev zdání. I když umění přiznává, že je projevem ducha, je podle něj přesto jen jednou z etap vývoje ideje, a proto je podřízeno náboženství a filosofii. Umění je podle Hegela jen prvním krokem na cestě k poznání sama sebe. Krásu považuje za absolutní základ pravdy. Funkce umění je pak podle něj objektivizovat umění.

Axiologie

Max Scheler

Tento filosof, sociolog a psycholog patří ke stěžejním představitelům tzv. hodnotového absolutismu.

Podle Schelera nemůžeme říci, že hodnoty jsou svou existencí závislé na „subjektu“. Kdyby tomu tak bylo, mohli bychom hodnoty spojovat s kterýmkoli životem, jeho city, potřebami apod.

Ve skutečnosti však hodnoty tvoří rámec lidského života, souvisejí s vyššími formami cítění, patří k podstatě člověka jakožto duchovní bytosti.

V hodnotách vidí Scheler nikoli svět předmětů nebo idejí, nýbrž svět zvláštních vlastností, „materiálních“, „absolutních kvalit“. Ty se vztahují ke „statkům“, s nimiž jsou spojovány, ale vůči nimž jsou hierarchicky uspořádány. Pojem nadřazený pojmu hodnota je tudíž vlastnost, nikoli vztah.

hodnoty jsou svou povahou stálé, co se však mění, je náš způsob jejich cítění – prožívání.

Cítění je dalším problémem, kterému Scheler věnuje pozornost. Považuje cítění za nástroj poznání hodnot, orientace v hodnotách. Hodnotové cítění má podle Schelera dvojí možnou podobu – čistého citu a intuice. Prostřednictvím prvního zjišťujeme jednotlivé hodnoty, druhým jejich místo ve všeobecně platné a stálé hierarchii.

Tato hierarchie má čtyři stupně:

− Nejnižší stupeň tvoří hodnoty příjemného a nepříjemného ve smyslu

smyslové motivace libostí a nelibostí.

− Vyšší jsou hodnoty vitálního cítění ve smyslu stupně životního pocitu, např. v protikladu toho, co je vznešené a nízké, zdravé a nemocné, mladé a

staré.

− Nad vitálními hodnotami stojí hodnoty duchovní, k nimž patří hodnoty

morální, ale i právní a estetické, jakož i hodnoty pravdivého.

− Nejvyšší skupinu tvoří hodnoty posvátna a neposvátna.