23. Filozofie 19. století

23. MO

Filozofie 19. století

– kritika, nesouhlas s osvícenstvím a racionalismem, kritika Kantových myšlenek

– nejprve obdiv později kritika Immanuela Kanta

– vznik nových filozofických směrů

– rozmach přírodních věd

– nový myšlenkový a literární proud – romantismus – zdůraznění citů a emocí

– návrat k minulosti (mystika, bájesloví)

– návrat k přírodě

– fantaskní snění

– důraz na intuici

– rozvoj společenských věd, vznik samostatných společensko-vědních disciplín:

1. sociologie

–> 40. léta 19. století – August Comte

2. psychologie

–> 1879 – Wilhelm Wundt

3. politologie

–> 2. polovina 19. století – USA

Johann Gottfried Herder – 1744 – 1803

– představitel romantismu

– zabýval se filozofií jazyka, jednotlivými národy (Slované – národ

pracovitý, hloubavý, …)

– zkoumal dějiny lidstva, společnosti

– zabýval se také mentalitou člověka (=modus národa)

Idealismus – „německá klasická filozofie“

– prvotní princip byl nemateriální, neosobní, vnitřně aktivní myšlenka, idea

– životní názor, který dává přednost duchovním hodnotám, jež bývají chápány

jako ideály

– východiskem je Platónova nauka o idejích jako nositelích skutečnosti

– rozdělení: 1. subjektivní idealismus

–> bývá nazýván také jako „idealismus empirický“

–> nemateriální princip je konkrétní (např. Bůh)

–> George Berkeley

2. objektivní idealismus

–> subjekt a objekt jsou identické

–> prapodstatou světa je duchovní síla, duch nezávislý na mém

vědomí

–> Fridrich Schelling a Georg Fridrich Hegel

– Johann Gottlieb Fichte – 1762 – 1814

– filozof, výborný řečník, pocházel z chudé rodiny (pásl husy)

– byl Kantovým žákem a obdivoval jeho transcendentální

(mimozkušenostní) filozofii

– zabývá se svobodou a protiklady

– filozofii si člověk volí sám (zkušenost, představivost)

– myšlenka lidské nesmrtelnosti – my jsme konečné jsoucno, smrt je

ukončením naší smyslovosti a lidská bytost nemůže nebýt

smyslová, co je však nesmrtelné – náš vklad do tohoto světa, do

dějinného pohybu

– triáda: 1. JÁ

–> činorodý prvek, který svou aktivitou vytváří

materiální svět/přírodu (neJá)

2. neJÁ

–> hmotný svět/příroda

3. sebevědoucí JÁ

– vznik lidské společnosti, lidského myšlení, psyché

– subjekt a objekt musí být v protikladu

– je potřeba, abychom měli v sobě objekt a zároveň možnost stávat

se subjektem

– „Ichheit“ = „jáství“ („já“ – je subjektivní, „ství“ – společná půda

pro to, být také objektem)

– já pochopím, že jsem já, když narazím na něco, co ke mně nepatří

a nechová se jak chci – klade mi odpor –> tím odporem poznávám

„já“

– „já“ se klube na svět skrze frustraci – utváří se dva základní pocity

– chci zvládnout svět a nemůžu ho zvládnout