čas + prostor

Čas

Aurelius Augustinus

Podle Augustina (1992) byl čas stvořen Bohem. Před stvořením nebe a země byl Bůh nečinným. Kdyby byl čas před tímto stvořením, nemohli bychom o Bohu říct, že byl právě tehdy nečinným, kdyby ne, nebylo by žádné tehdy.

V další části Vyznání se filosof ptá: Jak může být čas minulý a budoucí, když první už není a druhý ještě není? Kdyby byl ovšem jen přítomný čas a nepřecházel v minulý či budoucí, nebyl by to čas, ale věčnost. Aby byl přítomný čas časem, musí se proměnit v minulý, ale jak o něm poté můžeme říci, že je, jestliže je v tom, že nebude důvod jeho bytí (Aurelius Augustinu, 1992)?

Chybou je o minulém a budoucím čase říkat, že je dlouhý nebo krátký – to, co není, nelze nazývat dlouhým či krátkým (minulý čas už uplynul a budoucí ještě není. Správně tedy: Čas byl dlouhý/ Čas bude dlouhý (Aurelius Augustinus, 1992). Jinde: „Dlouhý čas nemůže býti dlouhým, leda dlouhou řadou prchavým okamžiků.“30

Co podle Aurelia Augustina (1992) můžeme nazvat přítomným okamžikem? „Jen ten okamžik času, který již nemůže býti rozdělen v žádné, ani ty nejmenší části. Tento okamžik však spěchá tak rychle z budoucnosti do minulosti, že ani chvilky netrvá; neboť kdyby trval, nutně by se rozdělil na minulý a budoucí.“31 Takto je poté i přítomnost bez trvání, tzn., že o ní také nemůžeme říct, že je dlouhá.

Augustinus dochází k závěru o nemožnosti tvrzení jsoucnosti tří časů (minulý, přítomný a budoucí). Chceme-li mluvit správně, musíme konstatovat, že je jen přítomný čas s hledem k minulosti, přítomný čas s hledem k přítomnosti a přítomný čas s hledem k budoucnosti. První čas je paměť, druhý nazírání třetí očekávání (Aurelius Augustinus, 1992).

Prostor

René Descartes

Descartes hledá přirozenost tělesa a nachází ji v jeho rozlehlosti, protože všechny ostatní charakteristiky je možné odmyslet bez toho, že by těleso přestalo být tělesem.

Prostor je také definovaný svým rozměrem, a proto dochází k tvrzení, že prostor a hmota jsou totéž.

To ho vede k několika dalším závěrům.

Především dovozuje, že „svět, čili souhrn tělesné substance, nemá žádné hranice své rozlehlosti“.

Dále dovozuje, že neexistují atomy (jako nejmenší nedělitelné částice), protože hmota je prostor a každý prostor lze dále dělit.

Zároveň ovšem Descartes zdůrazňuje, že ačkoliv atomy neexistují, musejí kvůli pohybu a souvisejícímu oddělování existovat nekonečně malé částice látky, které ovšem nejsme svou konečnou myslí schopni určit.

René Descartes sám definuje pohyb jako přesun jedné části látky či jednoho tělesa ze sousedství bezprostředně přiléhajících těles, která považujeme za jsoucí v klidu.

Jde tedy o pohyb relativní – definovaný vztahem k ostatním tělesům.