Hamlet 2

Jazyk:
Důležitou součástí jsou monology, v nichž se autor snaží sdělit divákovi své myšlenky, zatímco dialogy používá hlavně k posunu děje. Na rozdíl od svých předchůdců tak dává větší důraz na charakter postav. Děj posouvá velmi pomalu a často jakoby kličkuje (Hamlet měl několikrát možnost zabít Claudia, přesto to udělá až při souboji s Laertem), což umožňuje jednotlivým postavám naplno vyniknout.
Hamlet je napsán spisovným, vytříbeným jazykem, jehož uměleckost někdy i brání porozumění. Především v replikách prince Hamleta nalezneme mnoho básnických figur, jako jsou anafora, inverze slovosledu či asyndeton. Ve stavu předstíraného šílenství mluví ironicky, spíše až sarkasticky, používá mnoho metafor, slovních hříček a dvojsmyslů. Podobně řečnicky zdatné jsou i ostatní postavy, například Laertes, Ofélie a hlavně Claudius, jehož jazyk je stejně bohatý jako Hamletův a také velmi vznešený (používá pluralis majestatis). Za zmínku stojí i Polonius, jenž se vyjadřuje velmi okrasně a používá spoustu nadbytečných výrazů, aby oddálil své sdělení. Výjimku z pravidla tvoří hrobníci kopající hrob pro Ofélii. Jejich mluva je prostá, hrubá, s Hamletem mluví vyhýbavě a zchytrale.

8) Ukázka:
HAMLET (vede matku k portrétům na stěně):

Vidíte tyhle portréty dvou bratří? Pohleďte blíž na tenhle

obličej, na jeho půvab, na ty kadeře, na božské čelo,

velitelský zrak, na celou postavu, tak vzepjatou,

jako by stála na vrcholu hor. Do tkáně jeho těla, do všech

rysů vepsali bohové svou záruku, že svět v něm pravém

vidí příklad muže. To byl váš manžel. Teď se dívejte,

kdo přišel po něm - nynější váš choť, klas nakažený rzí,

jež zasáhla tak zhoubně jeho bratra! Máte oči?

Jak jste se mohla vzdát těch horských pastvin

ahledat štěstí v bahně? Máte oči? Ne, neříkejte, že to

bylo z lásky. Ve vašem věku je krev skromná, spí

a čeká na rozum, co přikáže.

Byl to však rozum, ty dva vyměnit

Ukázka je ze třetího dějství, Hamlet právě zabil Polonia, schovaného za závěsem, a vyčítá matce sňatek se strýcem, který mu zavraždil otce. Nezapomeňte dodat, že Shakespearův jazyk je velmi obrazný (klas nakažený rzí, s čertem hrát na slepou bábu).

Být či nebýt/Být nebo nebýt je slavný monolog prince Hamleta. Hamlet mluví o smrti a sebevraždě, o bolestech a nespravedlnostech v životě, ale přiznává, že alternativa života by mohla být horší. Monolog slouží k vysvětlení Hamletovy váhavosti nad okamžitou pomstou za smrt otce. Král Claudius a Polonius Hamleta špehovali a slyšeli jeho slova, Claudius je znepokojený a Polonius se dozvídá, že Hamleta ve skutečnosti netrápí "neopětovaná" láska jeho dcery Ofélie. Hamlet po svém monologu osloví přímo Ofélii, následuje dialog plný vzájemných nedorozumění.

HAMLET: Být nebo nebýt – to je otázka: je důstojnější zapřít se a snášet surovost osudu a jeho rány, anebo se vzepřít moři trápení a skoncovat to navždy? Zemřít, spát – a je to. Spát – a navždy ukončit úzkost a věčné útrapy a strázně, co údělem jsou těla – co si můžeme přát víc, po čem toužit? – Zemřít, spát – spát, možná snít – a právě v tom je zrada. Až ztichne vřava pozemského bytí, ve spánku smrti můžeme mít sny – to proto váháme a snášíme tu dlouhou bídu, již se říká život. Neboť kdo vydržel by kopance a výsměch doby, aroganci mocných, průtahy soudů, znesvěcenou lásku, nadutost úřadů a ústrky, co slušnost věčně sklízí od lumpů, když pouhá dýka srovnala by účty, a byl by klid? Kdo chtěl by nést to břímě, úpět a plahočit se životem, nemít strach z toho, co je za smrtí, z neznámé krajiny, z níž poutníci se nevracejí. To nám láme vůli – snášíme radši hrůzy, které známe, než abychom šli vstříc těm neznámým. Tak svědomí z nás dělá zbabělce a zdravá barva rozhodného činu se roznemůže zbledlou meditací, záměry velké významem a vahou se odvracejí z vytčeného směru a neuzrají v čin.