Karolínská epopeja_V001_o

Společná část maturitní zkoušky

Český jazyk a literatura – Vyšší úroveň obtížnosti

Pracovní list

Julius Zeyer

Karolínská epopeja

Výňatek

Umělecký text

To tenkráte se stalo, nad Rýnem

když Karel Velký v Ingelsheimě dlel,

kam všechno panstvo z celé říše své

byl pozval k svaté smíru slavnosti,

klid v duši maje, činiv pokání

za velký hřích svůj, kterým pobouřil

tak mnoho srdcí věrně oddaných, –

to tenkráte se stalo, podivné

že třikrát po sobě měl zjevení,

jež opět klid mu z duše plašilo.

Noc každou totiž, v sen když upadal,

se Gabriel mu zjevil archanděl

ve slunné záři, v hávu jako sníh,

a pravil mu: „Vstaň, vyjdi na loupež,

Bůh káže ti, bys vyšel v noci krást.“

V to slovo věřit Karel zdráhal se –

však po třikráte když ten samý zjev,

ten samý vzkaz mu přinášela noc,

a archanděl když hleděl přísněj’ vždy

a určitěj’ když znělo poslání:

tu pokořil se Karel Veliký,

vzal vetchý plášť a přilbu rezavou

a vyšel z hradu tajně sám a sám

bez přítele, jen s věrným mečem svým.

Les nad hlavou mu šuměl, u nohou

se Rýn mu valil, stříbrolesklý drak,

pod hvězdokrytým nebem nesmírným.

Tam pozved Karel zraky v modlitbě

a pravil Bohu: „Který trestáš hřích

můj nevědomý tímto úkolem?

Jen velká pýcha může zasloužit

tak velké pokoření. Na paměť

mi přiveď den, kdy jsem tak pyšným byl!“

Neumělecký text

Intenzita lyrického živlu proniká i epos Zeyerovo. Přirovnává-li se jeho nejobjektivnější báseň, Karolinská Epopeja, ke starofrancouzským vzorům, nelze přehlédnout, že nahradil všude prostou, jasnou epickou skutečnost zvýšenou a prohloubenou citovou fikcí. Přes to, že látku prvotných chansons de geste zhustil, zmnožil v nich přece nesmírně obsah patetické síly, prosytil je nekonečně bohatší vroucností vášně, něhy, muky, snu. Vedle naivních dřevorytů takového Huona de Villeneuve klade Julius Zeyer svrchovaně odstíněnou psychickou iluminaci. Tam, kde originál slavil čin, hledá jeho ideovou nebo citovou podstatu; kde konstatoval suše vztah osob a rodů, komponuje drama lásky, viny či vzdoru. Tak se stalo, že prvky, v originálu pouze epizodické, Zeyerovi vyrostly v pilíře epické klenby. Jeho epopeja se rozvíjí řetězem románů, spojovaných tkaní tří vůdčích motivů, lásky, víry, rytířství. Jako epická skladba se mu proměnily i postavy básně. Karel Veliký, Roland, Renald nabyli duchovní krásy rytířů Kristových z gotických oltářů, andělův, oděných ocelí. S nezemských výší k nim se sklánějí éterné milenky s křehkýma rukama Madon a rozněcují v jejich srdcích závrati lásky, jež má vůni mystéria. I když se zvedne sladká mlha pobožné něhy a pudy primitivního světa tryskají volně a prudce, je to zase především vnitřní bouře a pak teprve vnější, je to vzdor a hněv a pak teprve čin.

(M. Marten, Akord)