Kulhavý poutník_V001_o

Společná část maturitní zkoušky

Český jazyk a literatura – vyšší úroveň obtížnosti

Pracovní list

Josef Čapek

Kulhavý poutník

Výňatek

Umělecký text

Ta jeho setkání s Kulhavostí, s Duší, Osobou, s člověkem pod podobou Dětství, Mládí a Staroby, s Přírodou a co ještě považuje za důležité, nemohou přece hned tak někoho druhého baviti. Kdo chce slouti autorem, nepíše přece pro sebe a aby vyhověl sobě. A vy tady obral jste si věci, o které nikdo valně nestojí, které nejsou dávno tak zajímavé, jako když si vezme chudá holka bohatého, a na něž ostatně ani nijak lépe nestačíte, a žádáte, abychom i my bůhvíco na těch vašich pomyslných figurách viděli.

[...]

Čtenáři, asi se cítíš ošizen; dávno tě snad omrzelo naslouchati řečem Kulhavého a zaklel jsi se, že takového kamaráda by sis nezvolil. Tu jsem se ovšem zle omýlil: nešlo o malé, málo vzrušující věci, a byly tedy jen nedostatečně vysloveny.

(Poutník byl přece kulhavý.)

Tak tedy nebylo toho více, než jako kdyby neumělý pokoušel se preludovat na velice velikých varhanách. Dotýkal se (ostýchavě a zase příliš troufale) různých rejstříků varhan bytí, ale nepodařilo se mu docílit čistých souzvuků, ani pak nějaké jasné a souvislé skladby. On sám cítil za nimi hluboce dohučívající, v daleku, v široce klenutém prostoru se ztrácející doznívání, jak se bludným hmatem dotýkal těch varhanových kláves domnívaje se, že se mu podaří vpraviti do toho něco ze své vnitřní melodie.

Ty jsi však kritičtější. A tak tedy pochybuj si dle libosti o autorovi; ale nemusíš proto pochybovati též o těch varhanách.

Výňatek

Neumělecký text

„Tu mohu říci jen tolik, že předmět této knihy, na nějž bych rád upoutal zájem jiných lidí, jest jen zlomkem většího obrazu světa, který mne dojímá a těší...“ Avšak již tato věta, toto úvodní slovo, i když je vyňato ze souvislosti s tím, co uvádí, představuje nám velice šťastně básníka. Přichází se svým vážným, málo apodiktickým postojem, jenž není postojem ve jménu něčeho, co se má probojovat, vnutit, doporučit za vhodné následování, vrhnout cvičenou rukou na pořad dne. Přichází, aby nám vydal svědectví o zlomku většího obrazu světa, který jej dojímá a těší. U málokterého básníka znamenají tato dvě poslední slova to, co znamenají v ústech Josefa Čapka. Jako by byla předznamenáním celé jeho básnické povahy, znamenají v jeho ústech skutečně to, čím jsou. A opravdu, celé básnické dílo Josefa Čapka, od Lelia až ke Kulhavému poutníkovi, je svědectvím o tom, co viděl na světě svého, nelhostejného, jímavého a těšícího. Neboť Josef Čapek je netendenční duch v krásném slova smyslu, duch, který jako jeho Kulhavý poutník se rád pozastaví, „usedá třeba u příkopu“, „aby si pooddechl a přitom se porozhlédl.“.